Trochu ve stínu Bočkovy „neverending story“ je pak plejáda dalších autorů, včetně básníků. Dva z nich, Petr Kukal a Jiří Dynka, vydali v Druhém městě nedávno novou knihu.
Nezval a padesátnice
Kukalova novinka je konceptuální hra: kniha se dá totiž číst z jedné i druhé strany a příběhy se potkávají právě uprostřed. Část O jablko lehčí ráj je autorskou rozlučkou s poezií, část #Ranní je autorské vítání žánru drobné prózy. Zatímco v básni je Petr Kukal (ročník 1970) senzualistou, lyrikem nezvalovsko-bieblovské ražby, básníkem jemného vidění světa, lidí a věcí – v próze je takřka civilistou. Očitým svědkem, zapisovatelem a dokumentaristou, fotografem situací. Nejčastěji pražských, méně pak brandýských; v Praze autor pracuje, v Brandýse má domicil.
Je to ideální okysličování úmorné reality všedního dne: okamžité vytržení po cestě do práce, anebo z práce. Kukalův subjekt často frekventuje sociální outsidery jako bezdomovce, dělníky, „odevzdanou padesátnici“, co sbírá odpadky, nebo pracovnici pohřební služby. Bere je ale na romantický způsob: s jistým okouzlením, chápavě, možná rovnou inkluzivně.
Občas se textem mihne komika, občas emoční puzení a toužení, fascinace křivkou, jakkoli vadnoucí; komiky je víc v próze, erotiky v básni. V básních pak obecně převažuje, co bylo, častěji se tady vzpomíná, na dětské hry, na rodiče, na dospívání; v próze má prim ryzí přítomnost. Ten přerod básníka v prozaika je nakonec dynamický: z trochu trpné nostalgie směrem k aktivnímu, nadšenému pozorování – možná stejných, či aspoň podobných kulis a všeho toho hemžení mezi nimi, ale každopádně novými prostředky.
Penzista v lese
A Dynka ve sbírce Matka měla ráda třešně, své jedenácté knížce? Ten název je symbolicky nabitý k prasknutí: intimita a vnitrorodinnost, minulý čas, láska, lyrika. Ale to není všecko: Jiří Dynka, ročník 1959, se sice v nové sbírce loučí se zemřelou matkou (vzpomene i zemřelého otce), smiřuje se s vlastním stárnutím, s novou realitou „penzisty (začátečníka)“, ale taky nadšeně vítá – jednak svá vnoučata, jednak samu řeč.
Tu řeč vítal Dynka vždycky. Obráběl ji do úmoru, šteloval a cídil. Jeho verš vždycky generoval napětí: mezi lyrickou, milostně-přírodní obrazností a racionálním, zevrubně promýšleným, trochu neurotickým způsobem zápisu.
Pokud se Petr Kukal ve své dvojknížce věnoval tomu, co bylo a je, pak Dynka přidává i to, co bude. Jako by s předstihem pořádal svoji pozůstalost: zatrhával si slova, věty, vytrhával stránky; prostě komponoval ideální textovou koláž-pomník. Není v tom nic morbidního: Dynka je básník komplexní. Ostatně hojné procházky, na něž svůj lyrický subjekt vysílá, pojímá dost závazně: „Nechat se psychoanalyzovat lesem.“ Horizontála i vertikála v kupě.
A pak samozřejmě ty osvěživé body jako u Kukala: smyslovost – a komika. Zatímco Kukal je víc humorista, Dynkova komika je absurdní: „Zaneprázdněn / zacházením s mezizubním kartáčkem.“ Úhrnem poezie neodbytná a svébytná, hluboká jako samo nebe. Nemůže být jiná, pokud se nemá ve finále dostavit „úzkostný úlek – já už jsem žil?“.
