Čtvrtek 30. května 2024, svátek má Ferdinand
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Do ráje s mezizubním kartáčkem. Zatímco Kukal je víc humorista, Dynkova komika je absurdní

Petr Kukal. foto:  Petr Kukal/ Wikimedia Commons/CC BY-SA 4.0,©

Brněnské nakladatelství Druhé město už dávno není Michal Viewegh. Pokud dneska podnik Martina Reinera něco dobře živí, pak jsou to prodeje literárního sitcomu Evžena Bočka v hlavní roli s mladou aristokratkou, která jde z dramatu do dramatu: jednou je pod palbou lásky, jindy ve varu, do třetice čelí vlně zločinnosti.
  5:00

Trochu ve stínu Bočkovy „neverending story“ je pak plejáda dalších autorů, včetně básníků. Dva z nich, Petr Kukal a Jiří Dynka, vydali v Druhém městě nedávno novou knihu.

Nezval a padesátnice

Kukalova novinka je konceptuální hra: kniha se dá totiž číst z jedné i druhé strany a příběhy se potkávají právě uprostřed. Část O jablko lehčí ráj je autorskou rozlučkou s poezií, část #Ranní je autorské vítání žánru drobné prózy. Zatímco v básni je Petr Kukal (ročník 1970) senzualistou, lyrikem nezvalovsko-bieblovské ražby, básníkem jemného vidění světa, lidí a věcí – v próze je takřka civilistou. Očitým svědkem, zapisovatelem a dokumentaristou, fotografem situací. Nejčastěji pražských, méně pak brandýských; v Praze autor pracuje, v Brandýse má domicil.

Je to ideální okysličování úmorné reality všedního dne: okamžité vytržení po cestě do práce, anebo z práce. Kukalův subjekt často frekventuje sociální outsidery jako bezdomovce, dělníky, „odevzdanou padesátnici“, co sbírá odpadky, nebo pracovnici pohřební služby. Bere je ale na romantický způsob: s jistým okouzlením, chápavě, možná rovnou inkluzivně.

Občas se textem mihne komika, občas emoční puzení a toužení, fascinace křivkou, jakkoli vadnoucí; komiky je víc v próze, erotiky v básni. V básních pak obecně převažuje, co bylo, častěji se tady vzpomíná, na dětské hry, na rodiče, na dospívání; v próze má prim ryzí přítomnost. Ten přerod básníka v prozaika je nakonec dynamický: z trochu trpné nostalgie směrem k aktivnímu, nadšenému pozorování – možná stejných, či aspoň podobných kulis a všeho toho hemžení mezi nimi, ale každopádně novými prostředky.

Penzista v lese

A Dynka ve sbírce Matka měla ráda třešně, své jedenácté knížce? Ten název je symbolicky nabitý k prasknutí: intimita a vnitrorodinnost, minulý čas, láska, lyrika. Ale to není všecko: Jiří Dynka, ročník 1959, se sice v nové sbírce loučí se zemřelou matkou (vzpomene i zemřelého otce), smiřuje se s vlastním stárnutím, s novou realitou „penzisty (začátečníka)“, ale taky nadšeně vítá – jednak svá vnoučata, jednak samu řeč.

Tu řeč vítal Dynka vždycky. Obráběl ji do úmoru, šteloval a cídil. Jeho verš vždycky generoval napětí: mezi lyrickou, milostně-přírodní obrazností a racionálním, zevrubně promýšleným, trochu neurotickým způsobem zápisu.

Pokud se Petr Kukal ve své dvojknížce věnoval tomu, co bylo a je, pak Dynka přidává i to, co bude. Jako by s předstihem pořádal svoji pozůstalost: zatrhával si slova, věty, vytrhával stránky; prostě komponoval ideální textovou koláž-pomník. Není v tom nic morbidního: Dynka je básník komplexní. Ostatně hojné procházky, na něž svůj lyrický subjekt vysílá, pojímá dost závazně: „Nechat se psychoanalyzovat lesem.“ Horizontála i vertikála v kupě.

A pak samozřejmě ty osvěživé body jako u Kukala: smyslovost – a komika. Zatímco Kukal je víc humorista, Dynkova komika je absurdní: „Zaneprázdněn / zacházením s mezizubním kartáčkem.“ Úhrnem poezie neodbytná a svébytná, hluboká jako samo nebe. Nemůže být jiná, pokud se nemá ve finále dostavit „úzkostný úlek – já už jsem žil?“.

Autor:

Rozdáváme ovocné pochoutky ZDARMA
Rozdáváme ovocné pochoutky ZDARMA

Ovoce, nebo čokoláda? Zapojte se do testování a ochutnejte oboje najednou! Šnek BOB přichází s novinkou v podobě ovocných pochoutek v čokoládě....