Rád a hojně natáčí vlastní „reportáže“, které pak (občas k nelibosti okolí) zveřejňuje na internetu. Žije s babičkou, která ho vychovala: oba jeho rodiče jsou totiž schizofrenici, stejně jako on sám. Hrdina dokumentu Dagmar Smržové Otázky pana Lásky Jiří Láska se stihl vyučit elektrikářem a dva roky pracovat, než – jak sám ochotně a bez rozpaků říká – zešílel. Zešílel z čísla 28, které jej všude pronásledovalo. Také se děsil žlutých aut Telecomu a zešílel rovněž z internetové diskuse...
O svých zkušenostech mluví třicátník Jiří věcně a s nadhledem. Skutečně tíživých scén ve filmu vlastně není mnoho: jednou z nich je setkání s Jiřího otcem, u něhož nemoc postoupila do vážnější formy. Sice může jít se svými blízkými posedět do hospody, ale i tam zůstává jen stínemsvé někdejší podoby, pohrouženým do vlastního světa. Svým dílem zde jistě přispěla také přítomnost filmařů – následná úvaha Jiřího o jeho vlastních perspektivách však proto není o nic méně závažná.
Otázky pana LáskyČR 2013 |
Celkově se nicméně pro tento dokument asi skutečně nejlépe hodí označení „tragikomický“: Zpočátku možná s jistým pocitem provinilosti, později už bez něj se člověk těžko ubrání pobavení nad historkami a akcemi hlavního hrdiny i nad projevy jeho blízkých. Dojemně nejistá, přesto nesporným kouzlem osobnosti obdařená maminka Jaroslava působí téměř dětsky, její slova si přitom někdy zaslouží docela důkladné zamyšlení. Ovšem když spolu s Jiřím pečou narozeninový dort a pokoušejí se oddělit žloutky od bílků, je z toho dokonalá scéna do grotesky.
Dokument Otázky pana Lásky se dotýká i témat etických a náboženských: Jiří o nich diskutuje především se svou pevně věřící babičkou. Ta na záludné vnukovy dotazy odpovídá se sympatickou jistotou člověka, který má vyznávané hodnoty důkladně prověřené životní zkušeností. Jiří už tak přesvědčený není – třeba o tom, že se měl narodit. Film Dagmar Smržové v tomto směru říká dosti zřetelně: svět by byl bez něj rozhodně chudší. Tázání tím ale samozřejmě nekončí a odpovědí je vždy méně než otázek.
