O Milu Manarovi (* 1945) bylo v posledních letech v češtině slyšet opakovaně, hlavně o jeho svérázně pojatých, na komickou notu vyladěných výletech za historickou látkou, třeba za poněkud zvrhlým rodem Borgiů (Borgia, 2013), nebo k velkým dílům literární historie, ať od Jonathana Swifta, ať od Lucia Apuleia (Gulliveriana / Zlatý osel, 2017). Manarova dvoudílná novinka, v originálu z let 1986 a 1995, má ale nejblíž k jiné jeho knize, kalbu Klik (česky 2017), kde jako spouštěč veškerého příběhového dění poslouží vynález: kouzelná krabička z laboratoře šíleného psychoanalytika, která dokáže vyšponovat ženskou slast na maximum. Vůně neviditelného pracuje na podobném motivu, jen krabičku střídá mast s vůní karamelu a vlnu orgasmů titulní neviditelnost. Není to samozřejmě bůhvíjak novátorský nápad, na shodné téma napsal skvělý román H. G. Wells, jeho Neviditelný vyšel už v roce 1897 – ale Manara se s možnostmi, které neviditelnost dává, a to jak těmi kladně nabitými, tak těmi nabitými záporně, popasoval ve svém komiksu na výbornou.
Panu Vláčilovi s láskou. Kniha o životě a díle známého režiséra je inspirativní |
Do hlavní role obsadil geniálního fyzika, ovšem zároveň sexuálního frustranta, od dětství zamilovaného do své domnělé kamarádky Beatrice. Ta mu zřejmě s ohledem na své dantovské jméno připraví nejdřív procházku několika kruhy pekla, ale ve finále první části přispěje k jeho individuaci, sexuálnímu probuzení na nejvyšší úrovni: „Existuje jen kunda,“ vyznává se dojatý vědec, „Jen ona dává našim životům smysl. Dává nám nesmrtelnost!“ V druhé části je pak všechno naruby: místo osobnostního růstu vulgární nutkání vlastnit, ovládat, mstít se. Lež a nenávist jsou ale nakonec poraženy pravdou a láskou; finální scéna se odehrává na břehu moře, kde na vědce a jeho milku prší růžové kvítky. Manara se chopil tématu s elánem a záviděníhodným gustem, posloužil si vydatně humorem, stejně jako špetkou psychologie, filozofie, literárních odkazů. Výsledek pak stojí za to i díky jeho kresebnému mistrovství. Tenká obrysová linka žene figury krasavic do výšky po vzoru Giacomettiho a dává jim svůdnost prerafaelistické malby – a nikdy nesklouzne k vulgaritě, povrchnosti; vždycky jde o erotiku, nikdy o pornografii.
Můj první roubík
K povrchnosti a vulgaritě naopak klouže album Stjepana Šejiće (* 1981) Sunstone (originál je z roku 2014). A to jak literárně, tak výtvarně. (Foto)realistická kresba, utopená v červenohnědých odstínech, působí ostře, cize, nepřátelsky, a navíc je komputerově uniformní, nevýrazná, zaměnitelná. Podobně příběhová linka, kterou Šejić okoukal z globálního bestselleru E. L. Jamesové, z její trilogie Padesát odstínů..., potažmo z navazujícího románu Grey.
Ta inspirace je zřejmá taky z provedení: jak Šejić, tak Jamesová se vyžívají v opulentních, brutálně rozvleklých popisech, ve statických, nudných scénách, které spolehlivě zabíjejí téma. Tím jsou sadomasochistické hry, vztah založený na přijetí dominantní a podřízené role. Jediný rozdíl je v hercích: Jamesová sází na heterosexuální pár, Šejić na lesbickou lásku. V obou případech je to ale jak z červené knihovny. Šejićův „příběh o tom, jak jsem se změnila“, by mohl mít kapitoly: „Jak se seznámily“, „Nervozita první schůzky“, „Moje první svazování“, „Můj první roubík“, „Asi ji miluju“ atd. Mohlo by to být vtipné, kdyby to nebylo trapné.
Druhá půle alba začíná nadějně, přišel čas na osobní sebezpyt. Domina vykreslí své subince pár obrázků ze svého minulého života, nějakou tu nešťastnou lásku, nějakou tu tragédii, načež se jí sesype do náruče. Mezi vzlyky stihne kopnout do zadnice psychoanalýzu, která je samo sebou na BDSM krátká, načež ji subinka ujistí, že mezi nimi to bude všecko jiné, lepší. Jenže to už má čtenář sto chutí zakřičet „Sunstone“, což je magické slovíčko, které si holky smluvily jako stopku, až toho na ně v těch jejich hrátkách bude moc. Podobně jako u Jamesové platí i Šejiće, že výsostně aktuální téma podává v mizerném, umělecky bezvýznamném provedení.
Kdo si chce počíst o dominanci a podvolení se, které samozřejmě hýbou světem od nepaměti, počínaje partnerskými a vnitrorodinnými vztahy a konče válečnými konflikty s globálním dopadem, měl by sáhnout po jiném titulu: třeba po dílech Jean de Berg (Obraz), Pauliny Réageové (Příběh O), Alaina Robbeho-Grilleta (Repríza), Edith Templetonové (Gordon) – a nebo koneckonců i výše zmíněného Mila Manary.
Milo Manara: Vůně neviditelného Překlad Michaela Šmakalová Crew, Praha 2018, 112 stran Stjepan Šejić: Sunstone 1 Překlad Changer the Elder Crew, Praha 2019, 244 stran |
