Elitní zabijáci práskají svými mocnými kníry

V případě snímku Elitní zabijáci režiséra Garyho McKendryho se smělé tvrzení o pravdivosti příběhu zakládá na tom, že film je adaptací knihy Feather Men (1991) Ranulpha Fiennese. Byla prezentovaná literatura faktu, nikdo tomu ale nevěřil – z dobrých důvodů. Film navíc syžet knihy dosti podstatným způsobem mění. Asi tak.

McKendryho film se odehrává v 80. letech a nostalgie z něj vane velmi silně – všechny ty staré modely aut a hlavně – ty neuvěřitelné (byť spíš do „sedmdesátek“ náležející) kníry, kotlety, licousy. Nemálo z těch elitních zabijáků z titulu by vyhrálo konkurs na bubeníka skupiny Moody Blues a ani by při tom nemuseli vzít do rukou paličky.

Značně retro je i zápletka filmu, připomíná ne tolik dobové akční filmy, jako spíš špionážní dramata, plná tajných organizací uvnitř tajných organizací, nad nimiž jsou ještě další tajné organizace a celé to je – vlastně docela milým způsobem – „na hlavu“.

Elitní zabijáci jsou film i na dnešní poměry mimořádně stupidní, často je to ale stupidita jaksi vroucná, člověk se nechá omývat jejími vlahými vlnami, ukolébat se jí. Hlavním hrdinou je zabiják Danny (Jason Statham s obvyklým strništěm), který zjistí, že je na svou práci přeci jenom moc velká citlivka, a pověsí pistoli s tlumičem na hřebík. Jak už to tak bývá, musí ji zase sundat.

Umírající ománský šejk Amr (Rodney Afif, dlouhý vous) totiž drží v zajetí Dannyho mentora Huntera (Robert de Niro – přerostlé strniště). A od hrdiny chce maličkost – zabít zabijáky, co během povstání proti místnímu sultánovi zabili jeho tři syny. A musí to vypadat jako nehoda. A musí nahrát jejich doznání. Byla by to pěkná fuška, oběti naštěstí příkladně spolupracují.

Danny má navíc k ruce zkušené parťáky, především Daviese (Dominic Purcell), ten má licousy, jaké jste neviděli přinejmenším do chvíle, kdy se na plátně objeví první cíl – muž jménem Harris (Lachy Hulme), na nějž hrdinové uplatní staré dobré uklouznutí v koupelně.

Po Dannym a jeho týmu ale jde tajná organizace Feather Menů, jejíž operativce vede ostrý chlapík Spike (Clive Owen, knír vojenský, ostře řezaný, kníry jeho šéfů jsou už prořídlé – pánové jsou v letech). A pak jsou tam ještě nějací dvojití agenti a agenti třetích stran.

Akční scény – zmiňovaná je třeba ta, v níž Statham bojuje přivázán k židli – střídají pasáže, v nichž herci předstírají, že jejich postavy nemají ani tušení o tom, že se chovají jako naprostí... tamti. Statham se kromě toho přičinlivě kaboní. Aby taky ne, když se mu stýská po přítelkyni, jež se doma bez něj nudí tak, až z toho rozhazuje po poli seno, jež si tam přivezla v autě.

Dojde i na moudra typu „zabíjet je snadné, těžké je s tím pak žít“. No – podle dění na plátně soudě, to zas až taková fuška není. Jedno poučení ale Elitní zabijáci přinesou – chcete-li střelit nepřítele zezadu do hlavy, je dobré si k tomu nevybrat okamžik, kdy k ní svou hlavu zepředu tiskne přítel. Jinak následuje to, čemu mladí říkají „fail“.