Film Dva nula: Jak režíruje Léonard Kweuke

Dvaadvacet kamer namířených mimo hrací plochu může diváky pobavit lépe než většina běžně snímaných ligových přenosů: to je po zhlédnutí filmu Tomáše Bojara a Pavla Abraháma nepochybné. Fotbalisty v jejich pojetí derby Sparta - Slavia takřka není vidět, a přece je čas přibližně odpovídající dvěma poločasům a přestávce bohatě naplněn fotbalem a tím, co k němu (třeba vzdáleně) patří. Dokument Dva nula je hravý, byť leckdy i docela krutý. A taky samozřejmě trochu zmanipulovaný. Jako fotbal a jako život.

Do svého „týmu“ tvůrci angažovali vybrané postavy z různých (i společenských) pater tribuny a organizačního zákulisí: po dohodě jim připnuli mikroporty, namířili na ně statické kamery a nechali je projevit. Získali tak unikátní soubor záznamů toho, jak stejnou událost prožívají dva šestiletí kluci, VIP fanynka, příslušníci pořadatelské služby, sázkaři z řad zlaté mládeže, otec s dětmi, dirigent slávistického kotle, italští turisté či intelektuálové, které na stadion přivála bůhvíjaká náhoda (jako třeba pozvání dokumentaristů).

Mezi dvěma góly

Uznání si zaslouží jak pečlivá organizace (obhlídky, výběr protagonistů a příprava obřích, a přitom takřka neviditelných manévrů při samotném derby trvaly dva roky), tak odvaha, s níž tvůrci svěřili nemalou dramaturgickou úlohu náhodě: výsledek přesvědčivě budí dojem, že jeho vyznění je úzce svázáno právě se zcela konkrétním vývojem zápasu. V něm kamerunský Sparťan Léonard Kweuke dvěma góly v rychlém sledu zařídí titulní výsledek 2:0 a těžištěm filmu je právě tento krátký časový úsek, jejž prožíváme znovu a znovu a pokaždé velmi odlišně s různými aktéry. Jejich projevy jsou dojemné, provokující, komické, ubohé, někdy možná i trestně postižitelné - vždy ale svým způsobem fascinující: ze vzorků davu na tribunách a pod nimi se v intimní blízkosti stávají jedinečné figury, z nichž část by člověk v příslušných rolích vůbec nečekal, jiní svou úlohu naopak naplňují způsobem tak příznačným a krystalickým, že i to je vlastně mimo rámec běžné představivosti. Tady samozřejmě nutně vyvstane pochybnost o stoprocentní autenticitě všech zachycených scén.

Tvůrci říkají, že naprostou většinu zúčastněných neinstruovali ohledně toho, jaká témata hovoru či jaké chování od nich očekávají: to znamená, že někoho asi přece jen trochu instruovali (a divák může hádat, zda to byli třeba Italové, kteří pronášejí ukázkové výroky o tom, že předváděná hra technicky dosahuje úrovně jejich béčkového dorostu). Ale už jen připnutý mikroport znamená určité zadání „hrát“, byť sama sebe. Na druhé straně je evidentní, že emotivní atmosféra na stadionu často jakoukoli sebekontrolu alespoň v určitých úsecích zcela vymazala. A třeba u již zmíněných malých kluků, kteří patří mezi hlavní hvězdy filmu, opravdu není namístě podezření z jakéhokoli předstírání. (Totéž platí třeba pro bezelstného smutného hrdinu filmu Luďka Zelenku, experta ve studiu České televize.)

Co je ale nejpodstatnější - v tomto dokumentu opravdu nejde o objektivní zachycení čehokoliv. Autoři snímku (byť by třeba i tvrdili něco jiného) předvádějí svoji subjektivní, chytře a vnímavě stylizovanou reflexi jedné z charakteristických stmelujících událostí v životě současné společnosti, fotbalového utkání. I když skutečně „dokumentuje“, blíží se snímek Dva nula hranému filmu: sledované postavy jsou selektovány tak, aby naplnily role, které pro ně byly v tomto metaforickém představení přichystány. To je koneckonců podtrženo i tím, že účinkující nejsou opatřeni jmenovkami. Pro někoho tak jsou někteří z hrdinů známé osoby, ale pro mnohé další zůstanou jen zástupci určitého typu. Tvůrci se netají ani tím, že snímaných osob bylo více - ty, které nenaplnily očekávání, ať už hrály málo výrazně, nebo naopak přehrávaly, z výsledného tvaru vypadly.

Takto promyšlené aranžmá nicméně výpověď filmu nijak nediskvalifikuje, pouze z něj činí dílo výsostně autorské. Jakékoli výtky směrem k „nevyváženosti“ snímku jsou proto jen dalším komickým dodatkem k této chytře zábavné podívané.

Dokument Dva nula nechce být reklamou na fotbal ani kárat chuligány. Ukazuje bizarní rozmanitost skrytou v zdánlivé jednolitosti, předvádí obraz toho, jak odlišně může být prožíván a komentován zdánlivě sdílený zážitek: širší platnost jeho sdělení je evidentní.