Svět filmu Nejvyšší nabídka je plný krásných starých věcí – obrazů, soch, nábytku, mechanismů... Kamera Fabia Zamariona hledá způsob, jak jim dát vyniknout, zprostředkovat jejich krásu. Ambicí filmu jako by bylo stát se jednou z nich, dokonale provedeným antikvárním kouskem, připraveným pro oko znalce.
Nostalgie za minulým, ztraceným je režisérovi Tornatoremu blízká, jeho neslavnější dílo Cinema Paradiso (1986) je sentimentální pocta starým filmům. I Nejvyšší nabídka je plná ozvěn starých filmů, melodramatických příběhů s tajemstvím ze 70. let – jako byla třeba Ztracená duše Dina Risiho –, Hitchcocka, romantických próz předminulého století.
Asi i proto se odehrává v jakémsi bezčasí. Světě, jenž vyhlíží současně, není ale nijak přesně určen, vypadá italsky, mluví se v něm anglicky, není přetížený atributy současnosti natolik, aby z něj anachronické elementy zápletky moc trčely.
Z filmu Nejvyšší nabídka
Tornatoreho hrdinou je příznačně pojmenovaný Virgil Oldman (Geoffrey Rush), špičkový licitátor, jenž vede ty nejprestižnější aukce s uměním. Díla do dražeb také dodává, zpracovává pozůstalosti po sběratelích, dokáže na nečekaných místech najít zapomenuté poklady. Je uměním posedlý, obklopuje se jím. Nezískává ho vždy úplně čestně, pomáhá mu v tom starý přítel, neúspěšný malíř Billy (Donald Sutherland). O co je jistější při kontaktu s výtvory lidí a jejich zobrazeními, je zároveň bezradnější v komunikaci s těmi skutečnými lidskými bytostmi. Je uzavřený, vyhýbá se dotyku, žije sám.
Konec U Milosrdných
Úvodní scény filmu ho ukazují také jako bojovníka s časem. Nejprve najde ve sklepení staré vily starou dřevěnou desku, na níž ale tuší obraz, který by mohl být restaurován do původní krásy, v dalším záběru si nechává nanášet barvu na svoje šediny – taky forma restaurování, snahy cosi udržet, jež ovšem nemůže nikdy být zcela úspěšná.
Virgilovu rutinu naruší tajemná Claire (Sylvia Hoeksová), která po něm chce, aby ocenil dědictví po rodičích. Žije ve starobylé vile, vyhýbá se setkání, komunikuje jen po telefonu. Brzo vyjde najevo, že trpí sociální fobií a také strachem z otevřeného prostoru. Virgil v ní pozná bytost trpící podobnými strachy jako on, ale v daleko vyhrocenější podobě. Pocítí potřebu ji chránit, která – jak už to bývá – přeroste do citu ještě silnějšího; jistě tomu napomůže to, že trpitelka je mladá a dosti sličná.
Virgil se jí stane posedlý, v pro něj neznámé sféře lidských citů si nechává radit od Roberta (Jim Sturgess), nadaného mladého technika, s nímž pracuje na rekonstrukci jakéhosi legendárního automatonu, mechanické lidské bytosti vyrobené v 18. století. Claiřina vila možná skrývá tajemství toho díla. Možná to také není to jediné tajemství. Tornatore a jeho spolupracovníci vyprávějí Virgilův příběh okázale staromódním způsobem.
Nejvyšší nabídka si dává záležet na komponovaných obrazech
Ve volném tempu, pomocí pečlivě komponovaných obrazů, jež doprovází hudba věhlasného Ennia Morriconeho, v některých pasážích připomínající klasickou práci Bernarda Herrmanna pro Hitchcockovo Vertigo. Všechno to má úroveň, což tvůrci ovšem cítí potřebu neustále zdůrazňovat: pohleďte, jak je náš film apartní, kultivovaný, ty tóny, ty barvy... Přesvědčivost do filmu ale vnáší Geoffrey Rush v hlavní roli, do jehož nehybné tváře si divák může promítat všechny možné potlačené emoce, a když začne roztávat, je to skoro dojemné.
Autoři ale tu figuru nedokážou vést někam, kde by její osud rezonoval skutečně hluboko. Na finále mají přichystaný zvrat, jenž se ovšem dá vytušit už předem. V předcházejících pasážích se zas film motá, pozbývá významu, jakkoliv ho usilovně sugeruje. Předkládá efektní motivy, které ale přinášejí právě a jenom efekt.
Symbolická tečka, která se odehrává v pražské hospodě U Milosrdných, film posune k prvoplánové turistické „kafkárně“.
Nejvyšší nabídka je svým způsobem elegantní film, bezděčně ale vyjadřuje to pomíjivé, otravné ze světa umění. Obrazy jak z luxusního magazínu na křídovém papíře, prodchnuté spíš snobstvím než vášní, nabízející jakousi líbivost vyšší třídy, krásu ale ne.
Nejvyšší nabídkaItálie 2013 |
