Úterý 16. dubna 2024, svátek má Irena
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Osvětimská idyla. Zóna zájmu je drsnou připomínkou, že spolupachatelem zvěrstev se může stát každý z nás

Z filmu Zóna zájmu foto: Aerofilms

S Velkou cenou z loňského festivalu v Cannes a s pěti oscarovými nominacemi vstupuje do českých kin ponurý snímek režiséra Jonathana Glazera Zóna zájmu. Hypnotický obraz rodinné idyly velitele koncentračního tábora Rudolfa Hösse nesmlouvavě dokumentuje lidskou schopnost popírat zlo.
  5:00

Píše se rok 1943 a Rudolf Höss spokojeně žije se svou manželkou Hedwig a pěti dětmi v Osvětimi, ve vile s velkou zahradou přímo za zdí koncentračního tábora, jemuž velí. Rudolf čte dětem před spaním pohádky a chodí s nimi plavat k řece, Hedwig předvádí hostům, kteří přijeli manželovi gratulovat k narozeninám, jaké úspěchy slaví coby zahradnice.

Její matka se raduje, jak se dceři v životě zadařilo. Rodina zkrátka funguje perfektně. Byť tady už od září útočí na obyvatele zima, pro Hedwig představuje tohle místo opravdový domov a splnění snu o údělu německé ženy, která pomáhá svému národu osídlit jeho právoplatný životní prostor.

Komín za zdí sice setrvale chrlí zlověstný kouř, ale jediný mráček, který si Hössovi dovolí vidět, je hrozba Rudolfova odvolání z funkce. A když k němu dojde a Höss je zaměstnán jinde, Hedwig si vymíní, že s dětmi nadále zůstane bydlet ve svém ideálním domově. Nakonec se Rudolf stejně vrátí a může pokračovat ve své náročné práci, ještě mnohem efektivněji než předtím...

Obraz spokojené privilegované rodiny, jímž ale nevyhnutelně probleskuje provoz osvětimské továrny na utrpení a smrt, fascinuje svou až hororovou děsivostí a zároveň nespornou pravdivostí. Nejen pokud jde o historická fakta, ale i ve smyslu obecnější výpovědi o lidské schopnosti žít v iluzi a nevidět zlo, které je v našem bezprostředním sousedství nebo za které jsme dokonce přímo zodpovědní.

Nezávislý pozorovatel – divák nebo možná i někdo méně otrlý z návštěvníků Hössovy vily, vnímá zlověstné zvuky zpoza zdi a je jimi zděšen. Děti mohou trpět úzkostí. Ale dospělí obyvatelé šťastného domova dovedou veškeré rušivé prvky vytěsnit, potlačit, popřít, promlčet. Hlava to dokáže. Jen tělo možná jednoho začne proti té tíze protestovat.

Natáčení na místě činu

Osmapadesátiletý britský filmař Jonathan Glazer se svými celovečerními díly nespěchá, už jeho druhý snímek Zrození a třetí titul Pod kůží dělilo deset let, do premiéry čtvrté Zóny zájmu pak uplynulo další téměř desetiletí. Naplněné prací: natáčení předcházelo dlouhé období rešerší a příprav.

Název a prvotní inspiraci sdílí Zóna zájmu s románem Martina Amise z roku 2014, kde je jedním z vypravěčů právě velitel koncentračního tábora. Jmenuje se tam ovšem Doll (nebo v českém převodu Kateřiny Klabanové Knut) a zažívá trýznivý příběh slabocha, který se nedokáže vyrovnat s autonomií své ženy.

Zavíráme oči před zlem pro své vlastní pohodlí. Potřebujeme filmy, co riskují, říká herečka z Anatomie pádu

Tuhle linku však Jonathan Glazer nepoužívá, jeho obraz soužití manželů Hössových má spíš inspiraci v jiném zdroji – režisér zmiňuje vzpomínku někdejšího zahradníka Hössových na situaci, kdy se Hedwig s Rudolfem hádala kvůli tomu, že bude přeložen.

„Řekla mu, že ji budou muset odtamtud, z Osvětimi, vynést. A přitom mě napadlo, že tam bych chtěl film zasadit. Do období tohoto přeložení, kdy té ženě hrozí, že přijde o všechno, na čem tak tvrdě pracovala,“ uvádí filmař.

Podstatou jeho díla nicméně není příběh, ale sugestivní atmosféra. Na její působivosti má nepochybně podíl fakt, že se natáčelo skutečně v Osvětimi. Ne sice přímo v bývalé Hössově vile, ale v její replice zbudované z jiného objektu u zdi tábora.

Unikátní byl i „svědecký“ způsob natáčení, při němž kameraman Łukasz Żal používal paralelně až deset statických kamer v různých prostorech a obraz nekontaminoval žádným přidaným svícením.

Jiným výrazným vizuálním prvkem je použití termokamery pro noční záběry, které ve fantaskně působících obrazech dokládají, že v onom hrozivě zakletém domě přece jen žije někdo, kdo vnímá situaci reálně a snaží se (bohužel možná zčásti kontraproduktivně) pomáhat obětem.

Přesvědčivá obyčejnost a zároveň její všudypřítomné usvědčení ze lži vyvolávají fascinaci i téměř fyzickou nevolnost; ve finále je znepokojivý paradox podtržen odskokem do přítomnosti, kde úklidová četa pracuje v expozici osvětimského památníku.

Otázka je jasná: je možné, že lidé jako dobří občané Hössovi neviděli, jak strašné zlo páchají, když dnes je to tak zjevné? A odpověď je stejně jasná a mrazivá: neviděli, protože lidé to dokážou nevidět.

Nejsou to mimozemšťané

V kontextu Glazerovy filmografie má Zóna zájmu docela zřetelnou souvislost s jeho zmíněným předchozím filmem Pod kůží, sofistikovaným artovým hororem o mimozemské bytosti (s podobou Scarlett Johanssonové), která bez ponětí o soucitu přivádí ve Skotsku do záhuby mladé muže (včetně českého plavce v podání Kryštofa Hádka).

Zóna zájmu

USA, Velká Británie, Polsko 2023

  • Režie a scénář: Jonathan Glazer
  • Sandra Hüllerová, Christian Friedel a další

Premiéra 15. února 2024

Postupně si však tahle bytost osvojuje lidskost a stává se zranitelnou, což je jí nakonec osudné. V Zóně zájmu se slušně působící pozemské zrůdy s klapkami na očích takovému obratu úporně brání – i pro ně by totiž otevření průchodu lidskosti znamenalo zkázu, zhroucení základů, na nichž vybudovali svou existenci.

V roli spořádané a jen někdy zlostné německé hospodyně Hedwig Hössové, která podarovává služebnictvo horšími kousky z šatstva zrekvírovaného v táboře, exceluje Sandra Hüllerová a jejího snaživého manžela v kritickém bodě kariéry výborně ztvárnil Christian Friedel.

Jejich společná morbidní hra na normálnost a štěstí se odvíjí nenuceně, bez svazující polopatičnosti. Snad jen moment, kdy Rudolf předčítá svým dětem pohádku o Jeníčkovi a Mařence se známou zápletkou s pecí, působí až příliš demonstrativně.

Zóna zájmu trvá jen hodinu a tři čtvrtě a zdánlivě se toho v ní moc neuděje: přesto dokáže naplno předestřít nezměrnou tragédii, z níž se moderní lidstvo nemůže nikdy vylhat, a nahlédnout ji z úhlu, který nedovoluje učinit tlustou čáru mezi minulostí a přítomností, slušnými lidmi a spolupachateli.

S jakým filmem přijde Jonathan Glazer za příštích deset let?

Autor: