J.A.R. má na pódiu tři tváře - vaši, Dana Bárty a Michaela Viktoříka. Podle nové desky se zdá, že jste se navzájem ještě neokoukali...
Kdybychom se spolu nudili, tak už by JAR dávno neexistoval. Spojení mezi námi funguje nejen po tvůrčí stránce. Tu už beru jako samozřejmost. Třeba Michael je pro mě hlavně humorista, kterému většina lidí moc nerozumí, poněvadž temný berlínský absurdní kabaret je už 70 let passé. Mě ale hrozně baví…Vzájemně se obohacujeme, protože jsme každý úplně jiný. Rád se nechám poučit a oni jsou na tom stejně.
S Viktoříkem jste zhruba stejně staří. Je na desce nějaký generační pocit z dnešní doby?
Armáda špásu je i generační deska, ale nemá to o sobě říkat. Její poselství je jiné: na jedné straně jsou to hudební stopy, v nichž vám nikdo nedá ani chvilku klidu. Jakmile se vyskytne nějaká pauza, hned do ní někdo napálí sólo, riff nebo vokál. Hudebně je to nabité tak, že mi normální pop ve srovnání s tím připadá řídký jak špatný čaj. Texty nejsou typicky generační, ale vyjadřuji se jako člověk, který k určité generaci patří.
Ale nijak zvlášť se v písničkách neohlížíte...
Vzpomínky tu jsou. Třeba v písničce Tvrďák socialistickej na starej režim, nebo v Potomku Prahy zas pobavení nad tím, jak jsou lidi od Nerudy po Vladislava Špačka celí naměkko z Prahy. Říkám: Jsem taky potomek Prahy a co mi to město přineslo? Dostal jsem od ní každý rok tak strašně nakopáno, že jsem se pokaždé chtěl vrátit na Moravu. Udrželo mě tu jen vědomí, že by se mi tam vysmáli kdybych to nezvládl.
J.A.R. si, podobně jako třeba Wanastovi vjecy, dodnes nesou příchuť nebezpečí z dob, kdy se nevědělo, jestli vás nerozloží velká ega a drogy. O co je to dnes zajímavější?
Vždyť i supermodermoderní počítačové programy jsou hrozně nestabilní a lidi jsou na tom stejně. Ti pevní, o kterých vím, že drží, jsou tak dva, ostatní neuvěřitelně vlajou ve větru. JAR už je za tímhle stupněm, za obdobím, kdy se čekalo, komu z nás to rupne. To se nestalo a teprve teď, po určité očistě, se můžeme na ta léta zpětně podívat. Na to, že byla opravdová temnota, když člověk vychýlil ego tak, že nemělo zábrany a začalo strašně řádit a sekat. Sklíčkem téhle psychózy věci nahlížíme, jen se podívejte na obal, jak to Lela Gaislerová trefila.
Ale na Armádě špásu jsou přeci taky bezproblémové, veselé věci...
Jen na první dva poslechy. Made In Love nebo Superpéro, ale ani ta není zrovna veselá. Je o sexuální perverzi, když se dva spolu nudí... Opakem je zas třeba písnička Dělnická 69 o jednom bytu v Holešovicích, kde to přesně takhle chodilo. Žil jsem tam deset let. Měl tam svoji první rodinu, první děcko, rozvod, nakonec prázdno. Bydlel tam u mně Dan Bárta, milenky, mejdany, tam bylo hodně temno. Jediné řešení bylo z toho bytu odejít, nové majitelky si ho nově přestavěly a vymalovaly, ale stejně jim tam ještě rok strašilo.
Dá se to brát jako obraz vývoje JAR?
Jistě, to je s kapelou úzce spjaté. To období bylo jen o něco málo víc hrůzostrašnější, než ten obrázek na obalu desky.
Takže už nastalo smíření a nikdo nekýve s lodí?
Tady nikdo smířený není, ale každý zabrzdil, protože nakopat někomu z kapely zadek znamená nakopat ho i sám sobě. Na to jsme si příliš vzácní, vždyť v takové konstelaci už žádné lidi nikdy nepotkám. Poznali jsme se poměrně pozdě, už jsme dávno nebyli šestnáctiletí, a jako "těžcí samci" jsme si to rozdali. Je tu jakási vzájemná umírněnost, ale to není nic moc vědomého.
Jak si navzájem hodnotíte své další projekty?
Fandíme si. Každá z těch kapel doručuje jiné poselství. Dan Bárta s Illustratosférou je třeba soft –jazz a jakoby lehké zpívání, ale zároveň složité rytmy i těžké harmonie, kompozičně náročné písně. Monkey Business je kapela pro ty, kdo mají rádi easy listening, rytmus a legraci. Od veselé hudby je neodradí, že ten den zažili něco špatného.
Jak podle vás vychází srovnání vaší Armády špásu s mladšími českými rappery?
Orion a tihle lidi, které rád vidím, mi říkali, že pořádně nerapujeme, že jsou to spíš říkanky. Měli pravdu, ale na Armádě špásu jsme se do toho párkrát ostře pustili. Je to velká sypanice. Ale to hlavní je, že text má pro mě jiný smysl, než když padáš dolů. Tak jsi sám a kamarádi s holkama na tebe nemají čas.
První singl je skladba Doufám. Myslíte, že se v rádiích chytne víc, než mačistická legrace Superpéro?
Doufám je sice první singl, ale pro rádia jsou takové věci skoro nehratelné. Kdo se dokáže ztotožnit s textem „doufám, že duše má stoupá výš / hlídá věci nade mnou /co nevidíš.“ Ale já nabízím právě tuhle nečekanou variantu zabalenou v krásných notách, která mírně připomíná Fun Loving Criminals. Nechci rapovat o tom, že teď zrovna mám zrovna nějakou skvělou holku, je to spíš meditační text.
To zní málem vznešeně. O čem se baví JAR v autě cestou na koncert?
V JAR se lidi jeden o druhého zajímají. Ne že by si nějak pomáhali a posílali v nouzi peníze, spíš je to něco jako zednářská lóže. Parta soběstačných lidí, kteří se rádi vidí a vyměňují si zkušenosti, ale jakmile se někdo z nich dostane do neřešitelného průšvihu a nedokáže sám sebe obhájit, tak končí…a řeknu vám, že ty výzvy jsou čím dál tím víc na hraně. Jak jinak.
Podle skladby Nevidomý národ bych tipoval i debaty o české politice...
Nevidomý národ je o běhu na dlouhou trať, o tom, jak je těžké vidět sám sebe, což platí pro jednoho člověka jako pro celé národy. Po tom všem, co tu komunisti předvedli, je stále volí 15 % lidí. A pořád nevědí, jestli ta doba byla špatná nebo dobrá. Nemám jim to za zlé, nikdo po nich nemůže chtít, aby udělali tak prudký střih. Když je to tak těžké pro jediného člověka, jak to potom chtít po celém národě?
