I v tom se potvrdila kontroverzní pověst tohoto hudebníka. Na jedné straně byl například vyzdvihován jeho dobrý čich na muzikanty (ten lze těžko zpochybnit, orchestrem Ladislava Štaidla skutečně prošla řada kvalitních hudebníků, včetně takových, jejichž předchozí doménou byly jiné žánry než pop, tedy zejména jazz a rock). Někteří pamětníci vzpomínali na Štaidlovo gentlemanství, někteří jej dokonce neváhali označit za aristokrata.
Na druhé straně byla připomínána jeho účast na ne zrovna chvályhodných záležitostech typu Gottovy „cvičné“ emigrace nebo takzvané Anticharty. A v neposlední řadě to, že Štaidl patřil k těm několika vyvoleným, kteří se svými „stájemi“ plně opanovali mediální prostor 70. a 80. let a přes jejich hradbu bylo prakticky nemožné se dostat.
Společně s Františkem Janečkem, Karlem Vágnerem a Petrem Hannigem vlastně zastupovali (a jako kapelníci a skladatelé svými písněmi zásobovali) téměř všechny, kteří byli vidět na obrazovkách televize nebo slyšet z rádia.
Bylo by zajímavé se o praktikách v zákulisí středního proudu české populární hudby dozvědět víc. Bez drbů a osobních denunciací, nejlépe z pera nezaujatých historiků, pro které bude normalizační popová scéna jen materiálem k výzkumu, ne polem k osobnímu boji, nebo snad dokonce pomstě.
Bylo by to namístě už proto, že o praktikách mužů, které se leckdo nerozpakuje označit za popové mafiány, vypráví vlastně vesměs jen ústně předávaná mytologie. Často zábavná, často i mrazivá, ale stále jen mytologie, bez dokladů a faktických argumentů.
Je celkem pochopitelné, že přímým pamětníkům se do nějakého odhalování minulosti moc nechce. Ti, kteří byli s režimem plně konformní, neřkuli patřili přímo do oněch jmenovaných stájí hlavních hudebních bossů, si těžko budou kálet do hnízda vlastní osobní historie.
Z těch, kteří stáli na opačné straně pomyslné barikády, zase může často mluvit neopodstatněná, byť do jisté míry pochopitelná zášť. A třetí skupina „svědků“, těch, kteří by třeba mohli poskytnout relevantní informace, už není mezi námi.
Nezaujaté dějiny českého popu jsou tedy skutečnou výzvou pro historiky. Je nejvyšší čas začít. Od sametové revoluce to je třicet let a pamětníci 70. a 80. let rozhodně nemládnou.