Petr Linhart, který před časem pomohl Hmlisto uvést na českou scénu, zase svoji tvorbu definuje jako landscape folk.
Prochozené písničky
Album Československá, na kterém se oba subjekty autorsky i interpretačně protnuly, ještě povyšuje studiová „superskupina“ pod vedením kytaristy Josefa Štěpánka (tentokrát hrajícího na pedal steel kytaru a lap steel kytaru).
Jejími členy jsou klávesista Jan Steinsdörfer, basista Jan Lstibůrek, bubeník Martin Novák a houslista – a také majitel a zvukový technik studia Soundevice, kde nahrávka vznikla – Adam Pakosta. Tedy hudebníci, kteří se za poslední léta podílejí na lecčem v oblasti té nejkvalitnější a nejinteligentnější české hudby, namátkou na albech a koncertech Vladimíra Mišíka, Vlastimila Třešňáka, Druhé trávy, Radůzy a mnoha dalších.
Už samotná jejich účast v nahrávacím studiu je zárukou toho, že čas strávený s albem nebude zmarněný. V tomto případě navíc máme co dělat se skutečně svébytnými skladatelskými rukopisy autorských podílníků projektu a ve zdaleka neposlední řadě také s možná až udivující aranžérskou schopností Jána Kicka, která se bez trčící snahy o originalitu za každou cenu naprosto přirozeně vyhýbá klišé ať už folku, nebo rocku.
Úvodní píseň Hranica reflektuje v česko-slovenštině pocit, který má Veronika Kicková, mimochodem rodačka z Karlových Varů, z rozděleného masarykovského státu: „V mlhách je hranica/mezi náma/uprostřed Moravy/pod vodama ... Nehledám viníka/tak co chceš říkaj/sedajů holubi/na sochu Masaryka.“
HMLISTO & PETR LINHART: ČESKOSLOVENSKÁ Praha, Galén 2022 |
Po tomto lyrickém a proklamativním úvodu už je další obsah alba výrazně příběhový, byť až na výjimky neslyšíme klasické dějové vyprávění. Hodně k významu textů napovídají krátké komentáře v bookletu u každé písně, zvyk známý a vítaný na Linhartových sólových albech.
Byť třeba k mrazivému textu Jáchymov s refrénem „Tíha slov/na konci věty/konečná uranových vdov/Jáchymov/Království za domov/a koně za křik dětí“ není asi potřeba nic dovysvětlovat. Naproti tomu například píseň Adam vidí bychom bez nápovědy asi těžko rozklíčovali jako příběh slovenského slepého muže a jeho rodiny, kteří se pokusili v rámci poválečného osídlování Sudet žít v české obci Skoky. Ke které má ostatně Linhart blízko, řadu let napomáhá uvedení místního poutního kostela, odříznutého od civilizace, do širokého povědomí a o starých událostech v tomto kraji už napsal a natočil několik písní.
V některých společných textech jdou Kicková s Linhartem až na dřeň zmíněného landscape folku, „písničkářství o krajině“, svým způsobem možná i „osobně prochozeného písničkářství“, neboť jejich verše jen těžko mohly vzniknout bez osobní zkušenosti s místy, o nichž píší. Tak třeba song Rysy, věnovaný horskému nosiči, který po desetiletí vynáší těžké náklady na chatu na stejnojmenné tatranské hoře, dostupnou pouze pěšky.
Anebo píseň Praha v zelených horách, opisně líčící vznik vesnice Praha, kterou u slovenského Lučence založili v 15. století čeští husité: „S pověstí vrahů/a přece vkleče/překovej meče/zapomeň na Vltavu.“
Také finále alba je výrazně československé. Píseň Karel je holdem českému folkloristovi a fotografovi Karlu Plickovi (jehož snímek Sušení lnu ostatně zdobí titul obalu), který v meziválečném období působil na Slovensku, než jej v souvislosti s vznikem „slovenského štátu“ vyhnali zpět do Čech: „Češi peši do Prahy!/Slunce v tvářích má svůj stín/hajlujúce pravice/a krojované moře vin“.
A závěrečnou písní Nočný spoj se vlastně vracíme opět na začátek, k překračování řeky Moravy, tentokrát nejen pocitově, ale z prozaických důvodů, za prací. Za připomenutí stojí, že podobnou problematiku, byť samozřejmě s jinou poetikou, zpracoval už před půlstoletím Vlastimil Třešňák v písni Lidé z metra, již si můžeme poslechnout na albu Šafrán.
V době vypuknuvšího vánočního shonu, avšak zcela stranou všech mediálních bublin, v albu Československá vyšla jedna z nejpozoruhodnějších, byť samozřejmě zcela mimo mainstream stojících nahrávek uplynulého roku.
