Když si pohrajeme s čísly a podíváme se do rockových kronik, zjistíme často mimořádně zábavné souvztažnosti. Jedna z nich se týká i tohoto alba. Nyní třiatřicetiletý producent Andrew Watt se narodil 20. října 1990, přesně dva dny předtím, než pod původním názvem Mookie Blaylock vystoupila kapela se zpěvákem Eddiem Vedderem v klubu Off Ramp Café v Seattlu vůbec poprvé.
Samozřejmě, na to lze namítnout, že možná ještě daleko zábavnější numerologická data bychom nalezli, kdybychom Wattův život porovnali s kariérami dalších hvězd, na jejichž albech, bez výjimky s velkým úspěchem, za poslední léta pracoval.
Protože se jedná vesměs o absolutní legendy a aktivní veterány rockové a popové hudby: Elton John (The Lockdown Sessions, 2021), Ozzy Osbourne (Patient Number 9, 2022), Iggy Pop (Every Loser, 2023) a The Rolling Stones (Hackney Diamonds, 2023).
K tomu připočtěme, že Wattova producentská ruka silně poznamenala v roce 2022 také sólové album Eddieho Veddera Earthling, takže je zřejmé, že k novince Pearl Jam bylo nakročeno už tehdy.
Youngovy kytarové surovosti. Kanadský veterán znovu nahrál kultovní desku Ragged Glory – živě a pod novým názvem |
Práce Andrewa Watta je úspěšná hlavně tím, že se mu zjevně daří dobře vycházet se svéráznými muzikantskými osobnostmi „v letech“, což není málo. Ozzy nebo Iggy, o Stounech nemluvě, rozhodně nejsou z těch, kteří by měli pověst hodných chlapců, kteří budou dělat to, co jim nějaký mlíčňák nařídí.
Jeho producentský princip tkví obvykle v tom, že na jedné straně zachová, čím je daný interpret originální a svérázný, ctí jednoznačně to, co od něj fanoušci chtějí slyšet, ale zároveň je schopen tyto klasické stavební prvky proložit moderními prostředky, zejména zvukovými, aniž by ale i toho nejzarytějšího konzervativce tahaly za uši.
Je to dokonale vyvážená práce a Wattova empatie jak vůči umělcům, které produkuje, tak vůči fanouškům, kteří mají samozřejmě svoje představy o tom, co chtějí od svých idolů poslouchat, je mimořádná – a přitom, což je nutné zdůraznit, nepůsobí nikdy ani na vteřinu podbízivě.
Ryzí práce
Wattova práce na jedenácti nových písničkách Pearl Jam se ale přece jen zdá trochu odlišná. Aniž by to mělo znít s byť sebeméně negativním přídechem, album Dark Matter je naprosté retro.
Je to ryzí rukodělná práce kapely, která spolu hraje a žije desítky let, která zažila absolutní vrcholy i slabší období a která jako poslední ze své generace přežila v přeneseném i doslovném slova smyslu (vzpomeňme na už nežijící frontmany někdejších srovnatelně slavných grungeových kapel Kurta Cobaina z Nirvany, Laynea Staleyho z Alice In Chains, Chrise Cornella ze Soundgarden a naposledy Marka Lanegana ze Screaming Trees).
Jestliže lze Dark Matter nazvat upřímným pozdravem generaci, která prožila svá formující léta na grunge, a tedy i na prvních albech Pearl Jam, vydaných ještě předtím, než se stali vlastně mainstreamovou, ba přímo stadionovou kapelou (což opět nemá negativní význam, takový je logický vývoj úspěšných), neznamená to, že by šlo o nějaké sebevykrádání nebo recyklaci.
 Pearl Jam: Dark Matter
|
Samozřejmě, že tady Pearl Jam ve spolupráci s Wattem zúročují svůj muzikantský vývoj, ale rozhodně nepůsobí stařecky přemoudřele nebo jakkoli usedle, a to ani na místech, kde neburácejí primárně a na první dobrou jako třeba v úvodní de facto hardrockové Scared of Fear, ve svižném rock’n’rollu React, Respond, připomínajícímu tak trochu rané Led Zeppelin, nebo v hodně ortodoxní pearljamovce Dark Matter, která dala nejen albu jméno, ale byla také prvním singlem desky.
Svoji pozici v „arénovém rocku“ stvrzují písničkou Waiting For Stevie, kterou Vedder údajně vymyslel, když s Wattem čekal při nahrávání svého zmíněného sólového alba na Stevieho Wondera, který mu měl natočit ve studiu foukací harmoniku.
V téhle písni skutečně zvukový rozměr evokuje, i „nahalením“ zpěvu, obrovské prostory světových stadionů a dlouhé a divoké kytarové sólo ukazuje prostředky, které na desetitisícové davy svou efektností fungují už přes padesát let.
Naproti tomu písničky Wreckage, Won’t Tellnebo Something Special navazují na tradici „normálních amerických písniček“, jaké průběžně vznikají vlastně mimo kontext momentálních mód a v každé dekádě se objeví zástupy těch, kteří tuto tradici nesou a předávají dál.
Hudební hračičkové s vizí. Fanoušci The Black Keys najdou na novém albu to, co mají rádi, i když zase trochu jinak |
Z kontextu alba vlastně vybočuje jen skladba Upper Hand, která zvukově neuvěřitelně připomíná Pink Floyd, což je souvislost v tomto případě vskutku nečekaná.
Nemluvme o stavbě melodie a formě celého songu, to jsou věci, které se samozřejmě liší, ale celý prolog písně, zvukové barvy celé kapely a zejména kytarových partů a způsob jejich výstavby, ba i charakter kytarového sóla, to všechno jsou sedmdesátkoví „Floydi“ jako vyšití.
Bylo by docela zajímavé se zeptat Watta s Vedderem, zda je to cílená inspirace, nebo podobnost čistě náhodná.
Dosavadní světové ohlasy na album Dark Matter se shodují na jednom: Andrew Watt „pomohl Pearl Jam znít jako Pearl Jam“. A konstatují, že nahrávky nejsou nikterak objevné, ale kvalitní, možná od této kapely nejkvalitnější v celém tomto století.
Není důvod takový názor nezopakovat a nepodepsat.
