fotbal u ná je tunel na voly

a sosá prachy ze sazky and company,

na to ny se nedívíme,

a hrubě na toto kadíme z vysoka

 Dycky jsem si myslel, že jsou věci, který jsou důležitý. Ale teď vim, že jsou i jiný věci, který jsou důležitý – a to je podstatný. A TAHLE SITUACE SI ZASLOUŽÍ PODSTATNÝ ROZBOR : „Já jsem mluvil s ním jenom po telefoně a tak že jsem nevim a říkám mně to nevadilo stejně bych musel dát do toho.“ či „– Hele, mně volal ten, Pelta… – Ti volal Pelta, jo? – No. – .ůrák, a co ti chtěl? – Nic… – Nic, jo? – Nó. – A cos mu na to řek, ty vole? – No, nic. – Tos mu řek dobře, ty vole!“ postihuje komplexní komunikační a existenciální nejistotu pracovní mašinerií vysávaných senzitivních, obyčejných lidí. A situaci, že uplácený neví, která strana ho vlastně uplácí, prostě nelze rozumět jinak než jako věčnému faustovskému sváru dobra a zla, těžkosti vnitřní svobody rozhodování lidského ducha, snahy dobrat se metafyzické podstaty existence a ceny opravdových upřímných lidských vazeb. A můžeme být jenom rádi, že přátelství Ivánka a Milánka takovou zkoušku ustojí, překonává ona biedermeierovská klišé a od banální všednodenní situace odpovídá na základní lidské otázky: kdo jsme, odkud jdeme a kam směřujeme. Může to znít od mediální m.dky banálně, ale skutečně jsem přesvědčen, že musíme jít tomu štěstíčku naproti.

 Já nevidím ve fotbale jen lidovou zábavu ale i kultůru az intelektualizující umění. Fotbalový byznys je jen metaforou pro člověka v existenciální krizi. Odpověď na otázku „Tak jaká?“, vyjádřená slovy „Ty vole, ani se neptej, to je v p.deli, je konec, vole, Titanic se potápí, bárka se potápí, já už nemůžu, jestli mi rozumíš…“, je jen dokonalým dotažením godotovského čekání a prázdnoty lidské existence konce hry. Takový to Beckettovo-Bekenbauerovský pojetí vnímaní paradigmatu fotbalu jako středu střetu hoi polloi a snobů sprostředkovaný partou entuziastických bafuňářů

Medialnim.dka