Dílo jednoho z nejslavnějších českých umělců druhé poloviny 20. století se tedy nyní představuje ve dvou patrech hlavní budovy Musea Kampa (v sálech Moderna) v nových souvislostech a v zajímavém architektonickém řešení Tomáše Džadoně.
Jiří Kolář se vedle psané poezie věnoval výtvarné práci již od třicátých let. Jeho tehdejší koláže jsou surrealisticky laděné. E. F. Burian, jenž se tehdy soustřeďoval na mladé umění, je vystavil ve svém Divadle D 34. Kolář se vizuální poezií systematicky zabýval od čtyřicátých let, kdy se již připravovaly různé metody jeho práce, které pak rozvíjel a rozmanitými způsoby kombinoval po celý život.
Roláž, muchláž, chiasmáž...
Výstavní koncepce vychází z umělcova Slovníku metod a zároveň představuje srovnání dvou jeho základních sbírek. Ta první vznikla přičiněním Jana a Medy Mládkových, kteří po několik desetiletí sledovali jeho tvorbu a díla postupně získávali. V jejich sbírce je zastoupeno především rané a zralé období od čtyřicátých do sedmdesátých let, tedy do odchodu Jiřího Koláře nejdříve do Západního Berlína, kde získal roční stipendijní pobyt, a do následného pařížského exilu.
JIŘÍ KOLÁŘ: SLOVNÍK METOD kurátor Jan Skřivánek Museum Kampa. Do 27. 2. 2022 |
Druhá sbírka, z níž výstava vychází, patří Pražské plynárenské. Ta se soustřeďuje především na koláže a je asi největší a možná jedinou takto specializovanou kolekcí. Najdeme v ní díla takových osobností, jako je Toyen, Jindřich Štyrský, Adolf Hoffmeister, Ladislav Novák, Eduard Ovčáček či Josef Hampl. Kolářova tvorba v ní má důležité místo.
Sbírku utvářel překladatel a první pražský postkomunistický primátor Jaroslav Kořán, který se zajímal o tvorbu na pomezí poezie a výtvarného projevu. S Jiřím Kolářem se znal a také vydal ve svém nakladatelství Gallery jeho Slovník metod, jenž vyšel nejdříve ve Francii v době, kdy umělec žil v Paříži, a teprve dlouho potom v Praze.
Kurátor Jan Skřivánek koncipoval výstavu nikoliv jako retrospektivu, ale jako komentář ke Kolářovým metodám a postupům. Ten jich popsal přes sto, ale texty k nim nejsou vysvětlením v technickém smyslu, ale spíš poetickým vyjádřením jeho představ. Na výstavě se podařilo vystihnout umělcův vývoj a ukázat, jak se jeho metody rodily hlavně v průběhu šedesátých let, jak tehdy jeden nápad sledoval druhý a jak je potom autor rozvíjel v dalších letech. Jak je propojoval a směřoval od původních objevů k pozdějšímu kultivování a vybrušování výrazu, jak se stále víc soustřeďoval na estetické vyznění.
Původních metod nebylo zase tolik a skoro všechny jsou v různých formách ve výstavní koncepci zastoupeny. Patří k nim roláž, v níž autor propojoval různé světy a epochy, když podle pravidel střídal přesně vyříznuté proužky či čtverečky z různých reprodukcí, a dosahoval tak prolínání zdánlivě nespojitelných časů nebo uměleckých názorů. Jinou metodou se stala proláž, v níž vystřihl určitý tvar a podlepil ho odlišným motivem, například tvar ptáčka obrazem známého umělce.
Půvabná je třeba Snídaně v krávě parafrázující slavný Manetův obraz. Řadí se k nim i chiasmáž, v níž vycházel z textů knih tištěných v rozličných jazycích a písmech, ze zeměpisných a hvězdných map či jízdních řádů. Stránky roztrhal na kousky a znovu je skládal v určitém rytmu. Říkal, že většinou v jednom kuse, aby neztratil přirozený rytmus. Kdyby práci přerušil, už by nemusel navázat v podobném tempu.
Důležitou technikou se stala muchláž, na niž prý Kolář přišel následujícím způsobem. Večer zmačkal a hodil na zem papír s napsanou básní, jež se mu pak nelíbila. Ráno přišel do ateliéru a napadlo ho, že by mohl mačkat a pak znovu narovnat třeba reprodukce či fotografie. Když zmačkaný papír narovnal, utvářely se v deformovaných tvarech překvapivé souvislosti, původní motiv šlo vnímat jinak. Jsou tu i stratifie, které vytvářel tak, že slepil barevné papíry a pak je prořezával skalpelem. Tím vznikaly zvláštní struktury, jež se staly osobitou formou informelu. Vytvořil jich však jen málo, říkal, že se brzy vyčerpaly jejich výrazové možnosti a vedly by do slepé uličky. Jinou zásadní metodou, jež ale měla svou platnost především v okamžiku vzniku, byly tzv. Transparenty, které ironicky reagovaly na tehdejší politickou situaci. Kolářovi se totiž vyčítalo, že není „politicky angažovaný“.
On však touto sérií dokázal opak, i když úplně jinak, než si vůdci totalitního státu představovali. Některé z metod tedy Jiří Kolář přetvářel po celý život a jiné odložil, protože došel k závěru, že se nemohou dál vyvíjet. Někdy sáhl i k novým technickým možnostem, jak je přinášela doba, ale základem jeho projevu zůstalo to, co vytvořil ještě v Čechách.
Důležité pro něj byly kořeny, setkávání s umělci u proslulého Kolářova stolu v pražské kavárně Slavia, vzájemné návštěvy ateliérů, setkávání a výměny názorů. V pařížském období už především rozvíjel nápady, na něž přišel ještě před svým odchodem do exilu, i když se samozřejmě novým prostředím, kdy měl konečně klid na soustředěnou práci, také inspiroval.
