Jiří Šetlík se narodil 2. dubna 1929 a na Filozofické fakultě Karlovy univerzity vystudoval dějiny umění a estetiku. Měl štěstí na pedagogy, tehdy tam ještě učily takové osobnosti jako Antonín Matějček nebo Jan Mukařovský. V padesátých a šedesátých letech vedl Sbírku moderního umění Národní galerie, stal se šéfredaktorem výborného a vždycky aktuálního časopisu Výtvarná práce, který je dodnes zdrojem informací o tom, co se v té době v umění dělo.
Koncem šedesátých let se stal ředitelem pražského Uměleckoprůmyslového musea. Tehdy také postgraduálně studoval ve Spojených státech amerických. Na začátku takzvané normalizace byl pro své pokrokové názory a nesouhlas se sovětskou okupací vyloučen z Komunistické strany Československa a v následujících dvou desetiletích pak již nemohl publikovat ani uskutečňovat výstavy.
Spolu s Jaromírem Zeminou byl Šetlík teoretikem dnes známé skupiny malířů a sochařů UB 12, která se formovala na konci padesátých a začátku šedesátých let. Vzešlo z ní několik výrazných osobností (Adriena Šimotová, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková...). Jejich tvorbu pak sledoval, organizoval jejich výstavy a psal o nich texty pro katalogy a publikace. Celoživotně se zabýval dílem českého kubistického sochaře Otto Gutfreunda a vedle Jaromíra Zeminy se stal největším znalcem jeho díla. Kromě členů skupiny UB 12 se věnoval tvorbě řady dalších umělců, ke kterým patřili například Čestmír Kafka, Magdalena Jetelová nebo Theodor Pištěk.
Po skončení pražského jara, s nástupem normalizace mohl být zaměstnán jen jako technický pracovník Uměleckoprůmyslového musea. Přece však ve své odborné činnosti neustal a v druhé polovině osmdesátých let vycházely v samizdatu jeho texty o tehdy neoficiálních umělcích, z nichž rovněž skoro nikdo vůbec nesměl vystavovat.
Dodnes jsou důležitým zdrojem informací a autentickou výpovědí o progresivní a nezávislé výtvarné scéně sedmdesátých a osmdesátých let, která byla přes tehdejší mizivou možnost srovnání se zahraničím a zákazy vystavování a publikování velmi kvalitní a originální. Jistě i proto, že ji neovlivňovaly žádné komerční tlaky. Po roce 1989 se Jiří Šetlík konečně mohl plně vrátit ke své odborné práci a do veřejného života. Působil i v diplomatických službách, na tři roky se stal kulturním radou na našem velvyslanectví ve Spojených státech amerických. Když se vrátil do Prahy, několik let učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se stal prorektorem.
Pak přednášel i na Technické univerzitě v Liberci. Spolu s Václavem Havlem a Jiřím Kolářem zakládal Cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let. Jiří Šetlík dlouhodobě spolupracoval také s Museem Kampa – Nadací Jana a Medy Mládkových, kde působil v odborné radě. Mohl tak pozitivně ovlivňovat a usměrňovat jeho program. Dočkal se oficiálního ocenění, v roce 2014 obdržel od ministerstva kultury medaili Artis bohemiae amicis jako poděkování za celoživotní přínos k vývoji českého umění.
Jeho odborný záběr byl nesmírně široký, znal velmi dobře nejen moderní a současné umění, kterým se hlavně ve svých textech a publikacích zabýval, ale měl i hluboké znalosti celých dějin, což se samozřejmě projevilo v jeho způsobu uvažování. Uměl i poutavě vyprávět o umělcích, s nimiž se osobně poznal a jejichž dílo dokázal na základě svých rozsáhlých znalostí vřadit do nejrůznějších souvislostí.
Vzpomínám například na zajímavou přednášku o skupině UB 12 (v níž nešetřil ani sebe), o své mnohaleté spolupráci s ní i o vlastních zážitcích s jejími členy, z nichž každý se stal originální osobností. Vzpomínám na jeho přednášku o díle známého skláře Reného Roubíčka, kdy ještě v pokročilém věku prokázal vynikající paměť. Byl velmi laskavý, chápající a kultivovaný, a když nějaké ženě políbil ruku, nepůsobilo to nijak strojeně. Vedle znalostí dějin umění se do jeho odborné práce promítla i jeho přívětivost.
