Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Pravý ráj je vždycky ztracený. Fotografie Johna Wehrheima dokumentují i jeho brutální konec

Andy a Pat v objetí. Snímek Johna Wehrheima charakterizuje jeho výstavu v Domě U Kamenného zvonu. foto: Repro GHMP

Doporučujeme
Bylo místo u ráje, již není ho více, píše John Milton ve slavné skladbě anglického baroka Ztracený ráj. Ten epos vyšel prvně v roce 1667 – a přesně o tři století a dva roky později jeden z takových dočasných „rájů“ na zemi opravdu vznikl: na havajském ostrově Kauai.
  15:00

Fotografická zpráva o jeho existenci, završené brutální exhibicí státní moci, která v sedmasedmdesátém roce „rajské“ obyvatelstvo vyhnala a jejich příbytky do jednoho vypálila, je teď k vidění v Praze ve dvou patrech Domu U Kamenného zvonu. Autorem toho fotodokumentu, čítajícího víc než stovku černobílých záběrů, je John Wehrheim.

Zábava na břehu

Pozoruhodný chlapík, tenhle Wehrheim! Ročník 1947, muž mnoha řemesel: píše, fotografuje, točí filmy; chvíli dělal potápěče, chvíli učil, chvíli projektoval plantáže a zavlažovací zařízení, chvíli pracoval pro National Geographic. Na ostrově Kauai žije dodnes. Je zřejmě komunitní typ, spontánní ekolog, fanda „divočiny“, s nímž si v šedesátých letech v Americe tykali hippies a dekádu před nimi beatnici kolem Ginsberga a Kerouaca. A nejen oni, jak ukazuje právě kauza toho „ztraceného ráje“, pojmenovaného Taylor Camp.

JOHN WEHRHEIM: PARADISE LOST

Kurátoři: Adam Ligas, Martin Řezníček, Magdalena Juříková, Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu

Ten Taylor, Howard Taylor (1929–2020), byl bratrem slavné herečky Elizabeth Taylorové. Na havajském ostrově Kauai vlastnil rozsáhlé pozemky. Na jaře devětašedesátého roku je dal k volnému užití skupině mladých, která revoltovala proti americké agresi ve Vietnamu a chtěla volnost, rovnost, bratrství. Vyplatil je z vězení, kam šli za potulku, a pozval je do „ráje“.

Komunita se rychle rozrostla, v nejlepších letech, tedy do třiasedmdesátého, než začaly problémy s úřady, měla přes sto členů. Postavili si visuté příbytky mezi stromy, pěstovali zeleninu, batikovali, vyráběli svíčky, šili – a bavili se. Muzicírovali, zpívali a tančili, hráli karty, pořádali bujaré parties na mořském břehu, večer co večer „vyli na měsíc“. Ta volná zábava měla ale i svou stinnou stránku. Jako v každé alternativní komunitě, co jede mimo hlavní proud, mimo konzum a politický, sociální i kulturní stereotyp: hlavně drogy, možná taky drobnou kriminalitu.

John Wehrheim: Ztracený ráj

Wehrheimovy fotografie ale stíny neukazují. Jsou zmíněny v průvodních textech, kde se mluví o Taylorově táboře jako léčebně svého druhu, místu, kam odcházeli mladí řešit nějaký problém: ať se sebou nebo se světem. „Všichni jsme hledali věci, co nám naše rodiny nemohly nabídnout…“ Z těch snímků je patrné, že to aspoň dočasně fungovalo. Vidíme vlasaté, fousaté, opálené a skoro bez výjimky usměvavé tváře. Žádná negativní emoce. Jen družnost, veselí, spontánní radost ze života v přírodě, z nahoty mezi mořem, skálou a stromy, z dávných ozvěn divošství a primitivismu.

Ta komunita samozřejmě nebyla úplně odříznutá od světa, v příbytcích jsou stopy dobové popkultury: třeba fotografie Franka Zappy dřepícího na záchodě nebo plakát na filmovou parodii Mladý Frankenstein. Četnější jsou ale odkazy východním směrem, hlavně na buddhismus. Na prostotu, čistotu, skromnost, toleranci. Na ostrově měli dokonce improvizovaný „kostel“, místo setkávání, vyprávění, meditace, duchovního dospívání. A nešlo o jedno náboženství, šlo v principu o hledání, jak ostatně svědčí jména, která členové komunity dávali svým dětem: Mojžíš, Ezechiel, Kálí.

Byla to oáza, úkryt před agresivitou a účelností vnějšího světa, postaveného na zákazech a příkazech, na zpacifikovaném myšlení a hmotné odměně. Byl to „úžasný životní experiment“, oslava svobody v praxi. Jedinečný happening se silnou vizualitou. S atmosférou, která nezmizela z Wehrheimových fotografií ani po půlstoletí. A samozřejmě s pointou, která nemohla být jiná.

O takovém tragickém konci alternativy píše Patrik Ouředník v knize Příhodná chvíle, 1855. O takovém konci svědčí slavné pražské skvoty a centra „devadesátek“ jako Ladronka nebo Black Hand. Stát si našel záminku a tu nepravidelnost zlikvidoval. Taylorův tábor pohltily plameny, zmizel ze světa. Věta Marcela Prousta, která pražskou výstavu uzavírá, je nejen smutná, ale rovnou děsivá: „Jediný pravý ráj je ztracený ráj.“

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...