Jeden z vložených bloků byl věnován vývoji českého životopisného filmu: v předtočeném příspěvku jsme se od filmové historičky Terezy Czesany Dvořákové dozvěděli, že v padesátých letech byl životopisný film „takový zajímavý únikový žánr, jak se vyhnout té přímé politické agitce“. O mnoho přímější politickou agitku, než byla Vávrova husitská revoluční trilogie, si lze dost těžko představit, ale budiž. Po připomenutí, že za normalizace se do filmů jako Božská Ema dostala i politická subverze, následovala sugestivní otázka – jak nakládají s historickými osobnostmi současní tvůrci?
  |
„Představa, že nějaké mýty a dezinterpretace jsou vlastní pouze předlistopadové tvorbě, tak si myslím, že je chybná,“ prohlásil historik a didaktik Jaroslav Pinkas, zatímco v obraze šly záběry z filmů Toman a Jan Masaryk.
„Mám-li nějak srovnat životopisné filmy tehdy a dnes, já v tom vlastně tak velký rozdíl nevidím,“ uvedla již citovaná Tereza Czesany Dvořáková a diváci viděli záběry ze snímků Jan Palach a Hovory s TGM. „Protože si myslím, že ten žánr je relativně konzervativní, a naopak vlastně bych byla ráda, kdyby v dnešní době životopisné filmy byly mnohem progresivnější z hlediska vývoje toho žánru.“ Možná, že kdyby měla filmová historička možnost svou myšlenku rozvést, vyšlo by z toho něco moudrého. Takto, ve zkratce, se divákům dostalo sdělení, že jsme na tom s životopisnými filmy (a zřejmě s jejich prolezlostí ideologií) zhruba stejně jako v padesátých nebo přinejlepším v osmdesátých letech.
RECENZE: Palach bez sentimentu. Nový film Roberta Sedláčka o činu, který dodnes budí respekt |
Opačnému dojmu bohužel příliš nepomohl herec Aleš Procházka, který v samém úvodu ceremoniálu promluvil o tom, jak se mu hrál Klement Gottwald ve filmu Toman: „Hrát komunistu je strašně jednoduchý. Každý z nás má nějakou tu hereckou kuchyni a stačí tam do toho kotlíčku přihodit trošku toho buranství, trošku tý zaslepený ideologie, hodně alkoholu, teda u toho Gottwalda, a co se týče svědomí, tak ani špetku.“ To je také pěkná hloupost, přesvědčeným komunistou byl třeba Vladislav Vančura a ani mnozí z těch málo sympatických komunistů v českých dějinách nejsou „strašně jednoduchý“ ke ztvárnění. Věřme, že tady opět jen neblaze zaúřadovala nedomyšlená zkratka.
Ale ještě zpět k tomu nápadu, že se snad dnešní filmy o historických osobnostech neliší od těch, které se točily za komunismu. Jistě: každý takový portrét v sobě nese výklad svého autora. Ten výklad může být případně i v souladu s nějakou zřetelnou názorovou či politickou linií. Ale rozdíl je tu zcela zásadní: dnešní filmy (jejichž rozkolísaná umělecká kvalita je zase jiná kapitola) skutečně nevznikají na politický rozkaz. Vyjadřují pohled svých tvůrců, nikoli stranických ideologů, a je také možno jim svobodně oponovat a kritizovat je. Možná, že v tom nešťastném sestřihu nikdo nic jiného ani netvrdil. Ale kdo ví.
