S albem Dezorient Expres se vloni na české scéně zjevilo cosi vítaně čerstvého. Mluvčí hiphopové kapely Prago Union má za sebou úspěšnou minulost se skupinou Chaozz a vydal dobrou desku v roce 2005. Ale žádný takový popis nemohl posluchače připravit na to, že Kato (jak zní jeho nick) se po letech vynoří s tak svěží životní bilancí, až efektně nápaditý, zábavně naplňující základní hiphopové náměty (CV, sebechvála, posměch konkurenci, pozdrav přátelům).
Bizarní spin věci dodal nekompletní chrup vypravěčův, sloužící jako atraktivní historka, ale hlavně jako faktor ovlivňující svérázný hlas. Kato má v sobě dědkovskou nakřáplost Jaroslava Moučky, kdyby se ocitl v animáku stylu manga.
Od nového alba jsme čekali zprávu, zda se Katův tvůrčí motor chytil definitivně. Suverénnost titulu V barvách na to odpovídá trochu překvapivě.
Víc řečí než Vít Bárta
„Už žádný vyjetý koleje!“ hlásil Kato na loňské desce, ta letošní se ovšem poněkud drží na jistotu toho, v čem je nejsilnější: proudu výřečnosti. Existuje mnoho elpíček a hudebních suit, které se odpíchly od dvanácti měsíců, sedmi hříchů, životaběhu od zrození do smrti, členských zemí Evropské unie – nebo právě barev.
Kata při té příležitosti napadá ledacos: že svět má mezi černobílými póly odstíny šedi, že až ta pravá osoba nám dokáže život rozsvítit barvami. Kupí rekvizity evokující jednotlivé barvy: je tu sanitková Bílá, v Modré defilují tekutiny od inkoustu po iron, Zelená potěší příznivce lehké drogy. Mnohé zmínky jsou elegantní, Kato nemluví k primitivům a leccos rozluštíme až na poněkolikáté. Souvislosti se pnou třeba až k vysamplovanému blábolení Felixe Holzmanna, který svým zmatkem ilustruje „matné“ myšlení.
Katův barevný šlehPrago Union: V barvách |
Ale co naplat: ústřední otázkou zůstává, proč to všechno. Sázka na barvy působí jako náhražková osa: jako by Kato chtěl mluvit dál, ale právě nevěděl o čem. Album je navíc strašlivě přetížené slovem: Kato patrně nemá problém konkurovat Vítu Bártovi v délce projevů, ale tvar desky to zbytečně boří a skvělé momenty se utopí v oceánu slov. Výsledkem je stylistické cvičení: velmi slušně zvládnuté intermezzo, po kterém by zas mělo přijít slovo opřené o pořádný důvod. Přes všechny rozpaky ale pořád platí, v čem jsou Prago Union jedineční: ve střední generaci českých délesloužících hiphoperů Kato jako jediný evidentně zraje. Ostatní, hlavně ti slavnější, žijí z odlesků minulého rebelství a rozprodávají se.
V české pop-music působilo několik generací, které si s textem písně vlastně nevěděly rady. Zvyk, že píseň by měla mít slova a ta jakousi vlastní poezii či obsahovou výpověď, pro ně byl víceméně mučivou přítěží. Nemáme tu na mysli jen oficiální hvězdy pozdního socialismu. Léta textařských výplodů se později otiskla do dikce Kollerovy Lucie, písní Anety Langerové, Evy Farné. Obecné, bloudivé hledání mezi frázemi o pocitech a lásce se vžilo natolik, že může být důvěřivějším publikem pokládáno ne za politováníhodné selhání, ale za styl a tradici.
V generační výměně se před několika lety zjevila generace, která zachází s texty jinak. Nemá problém sypat ze sebe stovky rýmů, bavit rychlými slovními hříčkami, apelovat i promlouvat sebeironicky. Hip hop tu mohl být spouštěcí inspirací, ta však dolétla do pravověrného popu: Tomáš Klus, Xindl X nebo textař pro skupinu Kryštof Tomáš Roreček o tom vědí své. Otázka je, zda tato „nová éra“ povznesla zdejší muziku do čistšího vzduchu: vlétla na to sice odlišně, ale v šavlovém tanci rýmů je nakonec cílem tatáž dutost a nejvýraznějším vjemem soutěživost, jež se raduje, když třeba na slovo „svěrák“ objeví nepovědomý rým „kterak“.
Kato z Prago Union se necpe do středního popového proudu, ale základní formální taktika ho s výše jmenovanými jistě spojuje. Loňským albem Dezorient Expres ukázal, že umí stavět vlastní svět v detailech i celku. Že ze sebe sype stovky slov proto, aby těmi nejpovedenějšími popsal trochu groteskní existenci dospělého kluka, který se rozhlíží, jak skloubit hiphopové drzé hledačství s nástupem středního věku. I letos zůstává mezi umluveností Xindla a Prago Union rozdíl několika tříd. Jenže s albem V barvách Kato dokázal právě tu věc, kterou scéna absolutně nepotřebuje: že i při realizaci formálního zadání to skončí čímsi slušným.
Posluchač si z vodopádu slov jistě vyselektuje lepší půlku. Snad jen do budoucna: pokud má zas dorazit nějaký dezorientační expres, bude muset Kato opustit schéma stylistických cvičení. A místo toho přijít na to, co je teď a tady jeho velké téma.
