Čtvrtek 30. května 2024, svátek má Ferdinand
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Nadechne se a otevře past. V nové knize ukazuje Judith Hermannová, jak funguje bizarní vztahový pětiúhelník

Spisovatelka Judith Hermannová foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Doporučujeme
V té silné generaci německojazyčných prozaiček, které přišly ke slovu v druhé půli „devadesátek“, stála vždycky tak trochu bokem, stranou, na periferii.
  5:00

Neměla žádnou potřebu montovat se do politiky, hlásat moudra a pravdy, v rozhovorech odpovídala spíš pozvolna, možná trochu nejistě, trochu bázlivě, dlouze přemýšlela, vážila slovo – než by sázela jedno jasné krédo za druhým, a to vždycky nejmíň s globální platností.

Nepatrný pohyb

Judith Hermannová, rodačka z Berlína, byla odjakživa, na rozdíl třeba od Tanji Dückersové, Julie Franckové nebo Juli Zehové, hlavně spisovatelkou, sledovala víc literaturu než nějaké ideové, a ještě spíš ideologické, zázemí nebo angažmá. Brala vyprávění hlavně jako platformu pro svá zevrubná pozorování, pro tiché, soustředěné, málem buddhistické meditace o povaze svých hrdinek, které měly vždycky společného jmenovatele a připomínaly vždycky trochu samotnou autorku.

Její dosavadní prózy, čtyři sbírky povídek a dva romány, od veleúspěšné prvotiny Letní dům, později (1998, česky 2000) po šest let starý Lettipark (česky 2018), vůbec nikam nespěchaly, dějová linka je zajímala minimálně, naopak sdělovaly to podstatné v pomalosti. V táhlých záběrech, v širokých obrazech, v nepatrných pohybech autorčiny „kamery“. V náznacích, zámlkách, nedořečenosti. V otevřenosti – a možnostech.

V autorčině podání je vypravěčka středobodem každého textu, veškerou realitu, ať tu vnější, nebo vnitřní, filtruje přes své zbystřené a prohloubené smysly, samozřejmě hlavně zrak a sluch. Vidí, slyší, zapisuje. Na vlastní řeč, že by něco pověděla nebo promyslela, na nějaký způsob reflektovala, moc nesází.

Pokud hrdinky Judith Hermannové promluví, pak jde vesměs o nezávazné, skoro zbytné rétorické figury, o takovou řečovou dekoraci, o fráze typu „Řekla jsem, aha“ nebo „Řeknu, jo. Nejspíš“. S tím souvisí obvyklý profil hrdinky: pasivní, až trpná – odevzdaně plující na vlně vnějších událostí, životů druhých. Poddajná, věčně čekající, co se namane, co přijde zvenčí. Důležitější je pro ni nějak to pak všecko semlít a promlít, zapsat a nechat usadit. Jakkoli má třeba hrdinka autorčiny nejnovější prózy Doma (vydané v originálu loni, v českém překladu pak před pár týdny) výběrovou, podle svého mínění rovnou děravou, špatnou paměť.

Dům u polderu

Novinka se ale od těch pěti minulých knížek liší. Hned úvodem je pro autorku naprosto netypická scéna: drama, navíc kořeněné špetkou pohádky nebo tajemství. Hrdinka se zaplete se stárnoucím kouzelníkem, který chystá mnohatýdenní cestu lodí do Singapuru – a hledá vhodnou holku, co by se mu šikovně poskládala do bedny, aby ji mohl ve svém trikovém číslu „přeříznout“. Sexuálního je ale v příběhu naprosté minimum. Ostatně jako vždycky: Hermannová je mistryní v tělesném odcizení, emoční necitlivosti, nezájmu o to, aby její postavy jakkoli naplnily svůj pud slasti. To už spíš pud smrti. Proto rychlý autorčin střih.

JUDITH HERMANNOVÁ: DOMA

Překlad Petr Štědroň

Větrné mlýny, Brno 2022, 200 s.

Čas se pohnul o nějakých pětadvacet let dopředu: hrdinka, těsně před padesátkou, žije v domku na břehu moře, v „domě u polderu“, v zapadlé vsi, rozvedená, s odrostlou dcerou, která si vyjela na cestu kolem světa. Zatímco dcera nachází, hrdinka spíš ztrácí. A ty středobody jsou v tomhle příběhu minimálně dva.

Hermannová načrtla na pozadí anonymní vesnice bizarní vztahový pětiúhelník. Hrdinka pracuje v bistru svého staršího bratra, který měl kdysi „románek“ s hrdinčinou (trochu samozvanou, trochu nátlakovou) přítelkyní Mimi – a aktuálně udržuje podivnou známost s jistou Nike, dvacetiletou holkou, která je silně traumatizovaná zkušeností, v níž se zrcadlí vstupní scéna knihy: šílená matka ji více než dekádu zavírala z rozmaru do bedny.

A pak je tu ještě Mimin starší bratr Arild: málomluvný typ, chovatel prasat ve velkém, syrová, ale nikoli surová mentalita; stačí gesto, a hrdinka si s ním začne vztah. A jako bonus bývalý manžel, s nímž hrdinka udržuje ze setrvačnosti komunikaci. A protože nablízku vsi je moře, voda v pohybu, pohybují a vyvíjejí se i některé postavy. Nejvíc ten druhý středobod, emočně pošramocená dívka Nike, na kterou čeká závěrem smrt. Podivná, trochu zvrácená – stejně jako byl podivný a zvrácený celý její život.

Motiv do ruky

Možná v tomhle je Judith Hermannová aktuálně jiná, než byla ve své próze dřív: v poukazu na obecný osud ženy napříč tisíciletými dějinami, osud ženy „zotročené, mučené, nesvobodné a týrané“. Ale není to apel, na to je vypravěčka-hrdinka nadále příliš matná a melancholická, bezbranná a odevzdaná, je to spíš takové postesknutí mimochodem, ujištění, že autorka ví, má asi nějaký pojem, nějaké nutkání ozvat se – a tak hrdince vloží tenhle motiv do ruky, aby jej zapsala, přetavila v jeden ze svých popisů.

Výraznější jsou ale motivy jiné: jednak hrdinčin dům, příbytek možná navenek půvabný, ale v jádře prázdný jako ona sama, jednak děs hrdinky z neznámých šramotů na půdě, zřejmě generovaných zvířetem, na něž pro jistotu políčí. Děs z toho animálního prvku v její vlastní osobnosti. Poslední věta to pak všecko sepne dohromady: tragickou Nike, úvodní scénu s kouzelníkem i cestu, kterou hrdinka urazila během svého pobytu v domku u moře. Ta věta zní: „Pak se skloním, nadechnu se a otevřu past.“

Autor: