Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Koncertuji díky Leonardu Cohenovi, říká autorka písničkářova životopisu

Sylvie Simmonsová foto: Tod Regan

Rozhovor
Ve Spojených státech žijící Britka Sylvie Simmonsová patří k největším jménům hudební žurnalistiky. Je mimo jiné autorkou knižního životopisu Leonarda Cohena, který v českém překladu vyšel letos na jaře a na vánočním trhu se objevilo nové vydání. Kromě publicistiky se věnuje také písňové tvorbě.
  16:00

Záběr vaší publicistické práce je velmi široký. Opravdu jste nikdy neměla žádnou specializaci?
Odjakživa žiju hudbou všeho druhu. Když jsem byla malá holčička v Londýně, tančila jsem na pódiu a zpívala staré americké standardy. To trvalo, než se objevili Beatles. Od té chvíle jsem jela po nekonečné dálnici skvělé hudby – pop, rock, folk, psychedelie, blues rock, heavy rock. Všechno jsem to milovala, i když jsem se pak stala hudební novinářkou. Proto jsem psala o tak rozmanitých hudebnících.

Sylvie Simmons

Londýnská rodačka, žijící už dlouhá léta převážně v Kalifornii. Je jednou z mála žen, která pronikla na špičku převážně mužského světa hudební žurnalistiky.

Od svého příchodu do Los Angeles v roce 1977 byla korespondentkou britského hudebního časopisu Sounds.

Publikovala zde mj. rozhovory s AC/DC, The Clash, Sex Pistols, Brucem Springsteenem, Frankem Zappou, Tomem Pettym, Kiss nebo Michaelem Jacksonem.

Napsala reportáž z turné Black Sabbath a jako první napsala o rockových skupinách Mötley Crüe a Guns N' Roses.

V polovině 80. let se vrátila do Londýna, psala mj. pro deníky The Times a The Guardian a pro hudební časopisy Kerrang! a Q. Od jeho založení v roce 1993 byla přispěvatelkou magazínu Mojo.

Mezi těmi, kteří jí poskytli rozhovor, byli např. Joni Mitchell, Mick Jagger, Sting, Robert Plant, Elton John, Tom Waits, Neil Young, Johnny Cash nebo Peter Gabriel.

Od roku 2004 žije v San Francisku a dále přispívá do hudebního tisku.

Je autorkou knih Lüde Crüde and Rüde - The Story of Mötley Crüe (1994, s Malcolmem Domem), Neil Young: Reflections in Broken Glass (2001), Serge Gainsbourg: A Fistful of Gitanes (2001), Johnny Cash: Unearthed (2003), Too Weird for Ziggy (2004), Face It (2019, s Debbie Harryovou).

Její nejúspěšnější knihou je životopis I'm Your Man: The Life of Leonard Cohen (2012), který byl přeložen do dvaadvaceti jazyků včetně češtiny.

Sylvie Simmonsová působí také jako písničkářka, vydala zatím dvě alba Sylvie (2014) a Blue on Blue (2020).

Napsala jste knihy o Neilu Youngovi, Sergi Gainsbourgovi, Johnnym Cashovi, ale také například o metalové skupině Mötley Crüe. Je něco, co je spojuje a co vás na nich zajímá?
Ty knihy přišly v různých obdobích mého života. Když jsem žila v Los Angeles a psala pro jeden britský rockový časopis, poprvé jsem viděla Mötley Crüe. Byla to mladá skupina bez nahrávací smlouvy. Pomohla jsem jim ji získat a posléze jsem byla spolu s přítelem, britským rockovým publicistou Malcolmem Domem, požádána o napsání téhle knihy. Co se týče Neila Younga, většinu jeho hudby jsem milovala a několikrát jsem s ním dělala rozhovor. Napsáním knihy o něm mě pověřil britský časopis Mojo, do kterého jsem psala od jeho založení v roce 1993. Serge Gainsbourg? Chvíli jsem žila ve Francii, objevila jeho hudbu, a to obrátilo můj anglosaský hudební snobismus na hlavu! V 90. letech jsem slyšela jeho vliv všude, i ve Velké Británii a USA, a byla překvapena nedostatkem knih o něm v angličtině. Sergeova dlouholetá partnerka Jane Birkinová mě přesvědčila, abych ji napsala. Kniha o Johnnym Cashovi vznikla poté, co jsem s ním strávila týden v jeho domě v Nashvillu. Bylo to šest týdnů po smrti jeho manželky June Carterové a šest týdnů předtím, než Johnny sám zemřel.
Ale stejně: největší a nejpodrobnější knihou, kterou jsem napsala, opravdovou prací z lásky, byla I´m Your Man: Život Leonarda Cohena.

Ta je zároveň vaší nejúspěšnější knihou. Vzpomenete si, kdy jste slyšela Leonarda Cohena poprvé a jak jste se přitom cítila?
To jsem byla mladá holka, ještě jsem stále žila u rodičů v Londýně. V ložnici jsem měla malý přenosný gramofon a sbírku singlů na 45 otáček. Jednoho dne jsem si koupila kompilační album s názvem The Rock Machine Turns You On, protože bylo levné, za stejnou cenu jako singl. Obsahovalo řadu umělců, které vydávala americká značka CBS. Jedním z nich byl i Leonard Cohen. Pamatuji si, jak jsem byla naprosto zhypnotizovaná. V jeho hlase byla intimita a zvláštní druh autority. A záhadnost, která mě k němu stále přitahovala zpět.

Dozvěděla jste se při psaní knihy o Leonardu Cohenovi něco, čím jste byla šokovaná?
Na čistě osobní úrovni jsem byla potěšena, když jsem zjistila, že Leonard hrál na ukulele dlouho předtím, než poprvé v patnácti letech vzal do ruky akustickou kytaru. Ale jinak – v jeho skříni nebyli žádní kostlivci. Leonard byl v zákulisí téměř stejný jako na jevišti. Ne vždy tomu tak je – vyslechla jsem tisíce umělců, z nichž mnozí jsou v zákulisí a mimo něj úplně odlišné osobnosti.

Víte díky práci na knize o Cohenovi něco, co jste do knihy nenapsala?
Z dobrých důvodů jsem vynechala možná tak jednu nebo dvě věci. Celkový příběh to nijak nezměnilo, jen jsem zachovala soukromí někoho z těch stovek lidí, s nimiž jsem hovořila a kteří mi poskytli informace i mimo záznam.

Zůstala jste s Leonardem Cohenem v kontaktu i po vydání knihy?
Ano. Tudíž jsem věděla, že nebude žít věčně, i když o tom na své poslední tiskové konferenci v Los Angeles žertoval. Věděla jsem o jeho rakovině, kvůli níž v posledních měsících zhubl tak, že byl lehký jako pírko a většinou už neopouštěl domov. V roce 2017, asi šest měsíců po jeho smrti, jsem se zavřela v tichu a napsala novou závěrečnou kapitolu knihy.

Vaše kniha je v České republice úspěšná, právě vyšlo nové vydání. Inspirovala českou zpěvačku a pianistku Barboru Mochowou, natočila album Cohenových písní se smyčcovým kvartetem. To album je příloha ke knize. Měla už jste možnost toto album slyšet?
Omlouvám se, ale Barboru Mochowou neznám. Ráda bych její interpretace Cohenových písní slyšela. Sama jsem některé Leonardovy písně nahrála, třeba si se slečnou Mochowou jednoho dne zazpíváme společně.

Kdybyste si mohla vybrat svoji další knihu, která by měla být přeložena do češtiny, která by to byla?
V současné době pracuji na knize básní a povídek. Ty bych ráda v češtině viděla. Pokud jde o biografie, líbil by se mi český překlad knihy Serge Gainsbourg: Hrst gitanek. Byl to tak fascinující umělec. Leonard Cohen mi řekl, bohužel až poté, co kniha vyšla, že se setkal s Gainsbourgem v Paříži. Oba měli „velký zájem“ o Brigitte Bardotovou... Což vás jistě nepřekvapí...

Vy sama působíte jako písničkářka. Začala jste veřejně vystupovat a nahrávat až v padesáti letech. Proč tak pozdě?
V mládí jsem chtěla být písničkářkou. Vystoupila jsem ale jen jednou, ani to nebylo pódium, jen roh typické anglické hospody, a úplně jsem ztuhla trémou. Nebyla jsem schopná zazpívat ani tón. A tak jsem se místo toho rozhodla o hudbě psát. Hrála a zpívala jsem vždycky, ale jen pro sebe nebo přátele. Za mé veřejné vystupování vlastně může Leonard Cohen. Rok jsem jezdila po celém světě, četla ze své knihy, vyprávěla o něm a zpívala k tomu jeho písně. Tím jsem úplně ztratila trému a mohla začít koncertovat s vlastní tvorbou.

Ukulele asi není jediný nástroj, na který hrajete. Jak jste se k němu dostala?
Na různé hudební nástroje jsem hrála od pěti let – na zobcové flétny, klarinet, klavír, kytaru. Když jsem se v roce 2004 přestěhovala za dobrodružstvím do San Franciska, žádný instrument jsem si s sebou nevzala. Jednoho dne přišel kamarád s ukulele. Řekl, že chodí na hodiny, aby se na něj naučil hrát. To mě rozesmálo, myslela jsem, že ukulele je jen nějaká hračka. Jednou ale nechal své ukulele u mě a než se vrátil, aby si ho vyzvedl, já se do toho nástroje zamilovala.

Ukulele je v současné době ve světě velmi populární. Jaký to má podle vašeho názoru důvod?
Je to malý, přenosný a přátelský nástroj. Je dost tiché, takže si sousedé při vašem hraní nestěžují. Je snadné na hraní. A je velmi společenské, uplatníte ho při jamování písniček Beatles v klubu stejně jako s kamarády u táboráku.

Obě vaše alba produkoval Howe Gelb, leader skupiny Giant Sand. Zdá se mi, že to je dost svérázný umělec. Proč jste si vybrala zrovna jeho?
Myslím, že „svérázný“ není to pravé slovo. Řekla bych, že je to unikátní umělec, mimořádně muzikální a zkušený v mnoha různých žánrech, který stejně jako třeba Neil Young žije svůj život a umění podle víry dělat si, co chce, kdy chce, a s kýmkoli chce. Howe je nejlépe známý jako kytarista a průkopník žánru americana. Je ale také skvělým jazzovým pianistou. A opravdu dobrý zpěvák, zní jako méně cynický Lou Reed. Na počátku 90. let jsem s Howem udělala rozhovor a tím začalo přátelství, které ještě neskončilo. Líbily se mu mé písně a vytrvale mě vybízel k tomu, abychom spolu natočili album. V roce 2014 jsme to udělali, jmenuje se Sylvie. Zpočátku jsem byla docela nervózní, že jsem svoji tvorbu zveřejnila. Čekala jsem, že mě hudební tisk „potrestá“ za zběhnutí na druhou stranu. Ale album mělo úžasné recenze a britský Guardian jej dokonce označil za „jedno z nejkrásnějších alb roku“. Když letos nastal čas na vytvoření druhého alba Blue on Blue, nenapadlo mě pracovat s nikým jiným než s Howem. Tentokrát jsem se už cítila jistější. Některé písně jsou méně folkové, propracovanější, hraje v nich více hudebníků, ale základ stále tvoří Howe a já. Proto album taky uzavírá náš duet 1000 Years Before I Met You.

Během své profese hudební novinářky jste se seznámila s desítkami umělců. Dal vám někdo nějaké rady pro vaši tvorbu písničkářky?
Ne, protože po většinu těch čtyř desetiletí, co jsem psala o hudbě, jsem neměla v úmyslu stát se písničkářkou.

Autor: