Kříž cti: Pět chlapů v chalupě a sobi nikde

Severská kinematografie v posledních rocích letí, týká se to festivalové produkce i snímků majících blíž k mainstreamu. Naessův film spadá do té druhé kategorie, norská kinematografie přichází se snímky, na nichž je znát ambice oslovit širší mezinárodní publikum, což se do jisté míry i daří. Výpravný film Kon Tiki o slavném dobrodružství Thora Heyerdahla byl nominovaný na Oscara, ohlas za hranicemi měl i životopisný snímek o hrdinovi norského odboje Max Manus. Kříž cti je film realizačně méně náročný, natočený je ale v angličtině a svou první velkou roli po skončení ságy o Harrym Potterovi v něm dostal představitel Rona Weasleyho Rupert Grint.

Něco mělo bolet, ale nebolelo

Příběh údajně vychází ze skutečných událostí. Opakuje ale v kinematografii už víckrát využité schéma – vojáci znepřátelených armád jsou okolnostmi donuceni spojit síly a díky tomu nahlédnou, že v uniformách protivníka jsou lidské bytosti, zrovna jako oni sami, a uvědomí si tak nesmyslnost války. Podobnou historii vypráví třeba v Česku často uváděné americké drama Peklo v Pacifiku.

Z filmu Kříž cti

Kříž cti je proti tomuhle filmu o hodně vlídnější. Odehrává se v Norsku v roce 1940, v době německého vpádu, jemuž se kromě místních jednotek snažil neúspěšně zabránit také britský expediční sbor. Ve vzdušném souboji nad norskými horami je sestřelen jeden německý a jeden britský letoun. Tři přeživší příslušníci luftwaffe – akurátní poručík Schopis (Florian Lukas), nemluvný hromotluk Strunk (Stig Henrik Hoff) a zapálený mladý nacista Josef (David Kross) – se probíjejí mrazem a závějemi, nějaký veliký střet mezi člověkem a živly se ale na plátně neodehraje. Trojice rychle najde opuštěný srub a přečká v něm noc. Netrvá to dlouho a na místo dorazí i dva angličtí letci, aristokratický kapitán Davenport (Lachlan Nieboer) a seržant Smith (Rupert Grint), vitální proletář s prořízlou pusou.

Venku se spustí sněhová vánice, nějakou dobu tam budou muset být spolu. A skutečně – po zhruba tři čtvrtiny doby trvání filmu kamera ateliérovou dekoraci dřevěné kuči neopustí. Dvě skupiny v tom malém prostoru obtížně hledají modus vivendi, vznikají tak mírně komické situace. Je potřeba vyřešit otázku, kdo je v danou chvíli zajatcem a kdo věznitelem (odpověď se časem proměňuje), rozdělit chatrč na britskou a německou zónu, zopakovat si ženevskou konvenci a podobně.

Naessův film ale nikdy nezíská nějakou skutečnou naléhavost, v každé scéně jako kdyby divákovi připomínal, že je to všechno jenom jako, že nesleduje promrzlé a vyhladovělé chlapíky ztracené uprostřed pustiny, ale herce navlečené do uniforem z fundusu, kteří na plac dorazili z hotelu a po příští klapce je čeká pauza na chutný oběd.

Kříž cti asi měl být komorní drama, odehrává se sice v čemsi podobném komoře, dramatického toho na něm ale moc není. Chybí mu k tomu zajímavé postavy – pětice hrdinů jsou jen zběžně a často nepříliš přesvědčivě vykreslené typy (například ideologický zápal mladého Josefa je ilustrovaný až bolavě klopotně). Upjatý Anglán, který dbá o správné vystupování a k třídně níž postavenému spolubojovníkovi se chová s blahosklonnou povýšeností. Dobrácký kluk z lidu, který je dobrý v šipkách, toporný, ale v jádru dobrý německý oficír, nemluvný obr, v němž ovšem dřímá talent pro křehké věci.

Dialogy s větší či menší efektivitou ilustrují předepsané body poselství, k tomu, aby postavy skutečně ožily, to ale nestačí. Autoři mezi nimi totiž nedokázali rozehrát žádnou zajímavou, nebo dokonce vyhrocenou situaci. Nanejvýš se začnou přetahovat o pistoli, trochu platonicky, jinak to ani nejde – všem je přece jasné, že střílet se nebude.

Ve snaze děj trochu oživit se autoři občas dostávají na hranice nezamýšlené komiky, třeba ve chvíli, kdy dva z hrdinů začnou probírat svoje těžké osudy, podpírajíce přitom z posledních sil střechu, aby jim nespadla na hlavu.

Z filmu Kříž cti

Jeden je potom docela vděčný, doprovodí-li kamera některou z postav, když si jde na sníh odskočit. S nadějí poslouchá dialog o tom, že by hrdinové třeba šli lovit soby, zůstane ale jen u slov. I závěrečná konfrontace s realitou války působí mdle a nijak dramaticky, povinný cvik, který je dobré mít za sebou. Asi nejpřesněji Kříž cti vystihuje scéna, kdy hrdinové musejí amputovat snětí zasaženou ruku. Jde to úplně snadno a druhý den je pacient celkem svěží. Něco mělo bolet, ale nebolelo. Ani náhodou.