Pátek 2. prosince 2022, svátek má Blanka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Kýčem za lásku a pochopení. O melodramatu Spolu se toho moc pozitivního říct nedá

Zvládnou to. Veronika Žilková jako matka a Štěpán Kozub jako její syn s mentálním handicapem. foto: BONTONFILM

Filmové melodrama Spolu režisérů Davida Laňky a Martina Müllera vychází z francouzské divadelní hry, ale kořeny má spíš ve světě unylých televizních seriálů.
  15:29

Matka (Veronika Žilková) pečuje o dospělého syna s mentálním postižením. Michal (Štěpán Kozub) má intelekt malého kluka a občas je s ním k nevydržení. Otec už dávno zemřel a Michalova mladší sestra Tereza (Kamila Janovičová) odešla z domova (kvůli tomu, že si připadala přehlížená) a byla dva roky nezvěstná. Žila však spořádaným životem, udělala kariéru v telemarketingové společnosti a nyní se po rozchodu s přítelem (kvůli tomu, že odmítla mít dítě, jemuž by třeba také hrozilo postižení) vrací domů, než si najde nové bydlení.

Domeček na hřišti je vždycky volný

SPOLU

ČR 2022

Režie: D. Laňka, M. Müller

Premiéra 29. 9.

Po počáteční tenzi se Terezin vztah s uraženou matkou urovná, s bratrem už je to horší. Chvíle porozumění střídají konflikty, Michal Terezu miluje, ale není schopen odhadnout, kdy jeho vylomeniny překračují meze. Také matka vypadá čím dál strhaněji, a tak Tereza dojde k názoru, že jediným možným řešením bude umístit bratra do ústavu, i když s tím matka nesouhlasí. Za pomoci úskoku toho i bleskurychle docílí, avšak brzy pochopí, že udělala chybu, které lituje, také proto, že se dozví jedno šokující rodinné tajemství. Vypadá to však, že co pečovatelské zařízení schvátí, to z nějakého důvodu hned tak nenavrátí. Jak jen to asi dopadne.

Možná není úplně vyloučené, aby i z tak vratkého základu vzešlo něco smysluplného, ale čeští tvůrci se takovým směrem rozhodně nevydali. Přepjaté zvraty ve filmu spadají do oboru mýdlové opery, podobnou pečeť nesou také zejména dialogy Terezy s jejím partnerem. Děj je prošpikovaný účelovými nesmysly: od toho, že Michalův milovaný domeček na dětském hřišti je pro něj vždycky volný, až po mnohem podstatnější věci. Především to, že se tu s kýčovitou bolestností líčí trvalé zavření do ústavu (samo o sobě podané v mnoha směrech absurdně) jako jediná alternativa k přetěžování vyčerpané matky a po vlastním životě toužící sestry.

Neexistuje žádná jiná možnost odlehčení, Michal (ač nežije v žádné odlehlé obci, ale v hlavním městě) nemá příležitost se socializovat v žádném denním zařízení, za celá dlouhá léta s ním zřejmě nikdo povolaný nepracoval. A samozřejmě, že když nakonec zvítězí láska, přestanou být zázrakem důležité i všechny potíže, kvůli kterým bylo tak nutné situaci vyhrotit. Pokud by se do příběhu zapracovaly reálné podmínky péče o lidi s handicapem, pořád by bylo o čem vyprávět, nešlo by to však s takovou povrchně dojatou ubrečeností.

Neapol v Praze

Tereza také například pracuje v pozoruhodně osvícené firmě, kam může „nezvladatalného“ bratra přivést, nechat ho, aby se dle libosti procházel a příležitostně jejím kolegům odhalil, v jak příšerném oboru pracují: občas totiž z Michala promluví hluboká moudrost.

Je též docela běžné, že uprostřed Prahy sedí provozovatel obchodu před svým krámkem a pokřikuje na kolemjdoucí. (Tady to vypadá na stopu neapolského původu francouzského autora divadelní předlohy Fabia Marry.) Snad pro vyvážení film nešetří všemožnými líbivými záběry pražských exteriérů v podobném propagačním stylu, jak je kameraman Václav Tlapák pořídil pro také velmi povedený film Prezidentka.

Veronika Žilková dává své roli energii hodnou kvalitnějšího podniku a Štěpán Kozub nedělá z Michala úplnou karikaturu: to je úlevné, ale je to také to jediné pozitivní, co lze o filmu Spolu říci.

Autor:

Mohlo by vás zajímat