Pátek 9. prosince 2022, svátek má Vratislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Krajina těla v Laterně magice poukazuje paralely koloběhu lidského života a přírody

Hadí žena v podání Anaëlle Molinario foto: Vojtěch Brtnický

Radim Vizváry, tvůrce a interpret oceňovaný doma i v zahraničí, se stal uměleckým šéfem Laterny magiky v lednu loňského roku. Během dosavadního působení představil autorská díla Zázrak (s)tvoření, Robot Radius, v repertoárové nabídce přibyl Poe Lenky Vágnerové a BabyLaterna Hany Strejčkové, která je rovněž autorkou dramaturgického konceptu právě premiérované inscenace Krajina těla.
  18:00

Sled výjevů výtvarně usazených v černobílé kombinaci v ní doprovází hudební elektronická koláž Roberta Jíši. Filmové záběry pak dávají vyniknout detailům lidského těla snímaného z různých úhlů. Kromě toho se na devíti panelech, které visí nad hrací plochou, objevují i zvětšené kapky a záběry těl vyvolávají dojem zimní scenerie i rostlin.

Artistická dovednost nechybí

Vizváry v programu uvádí, že hledal nejen jedince, kteří jsou zralí a aktivní taneční kariéru mají za sebou, ale oslovil i performery, již udivují neuvěřitelnou fyzickou plasticitou a ohebností. Hlavní pozornost získávají hlavně výborné akrobatické výkony, konkrétně Alžběta Tichá na závěsném laně, Anaëlle Molinario jako hadí žena, Martina Illichová a Lukáš Macháček létající vysoko nad zemí a muži s vypracovanými těly, kteří metají na světlé žíněnce salta. Příslib pozemní a vzdušné artistické dovednosti je tedy profesionálně naplněn.

KRAJINA TĚLA

Námět, choreografie a režie: Radim Vizváry

Nová scéna ND, soubor Laterny magiky, premiéra 10. 11.

Podstatně hůře se autor inscenace vypořádal s avizovaným klasickým a současným tancem. Není možné si nevšimnout faktu, že dvojice, která má být paralelou k proměnám tělesné schránky v průběhu času, si musí vystačit pouze s popocházením, chůzí na místě a gestikulací coby odkazy na pantomimu. Klasický tanec tu pak zastupuje několik málo arabesek a piruet prováděných tanečnicí (Zuzanou Hrzalovou) ve špičkových střevících. Zde choreografie uvázla na samém dně, když nic nápaditějšího se už nepodařilo vymyslet. Vizváry, dle mého soudu, zcela obešel současný tanec, který v podstatě obnáší více než prezentované veletoče obdivuhodně elastického tanečníka, který předváděl především své dispozice a schopnost strkat nohy až za uši.

Postávání pod monitory

Výraznější originalitu a invenci by snesla i režie spočívající v modu „přijdu, odejdu“, bez hmatatelnějších obsahových souvislostí. Jevištní dění nevyjasní ani program. Vztah jevištní akce a použitých technologií v přibližně hodinové stopáži postupně více a více eroduje. Film je sice sám o sobě zajímavě snímanou realitou, avšak choreografie se v mnohých momentech stává zbytečným přívěskem a marným úsilím po metaforickém i faktickém propojení s projekcí. Intelektuálně přebujelý námět s filmem téměř nekomunikuje, a pokud, tak banálně – například při zobrazení vlajících vlasů připomínajících zvlněné traviny.

Aktéři pod monitory sošně postávají a „vrcholem“ technologických výdobytků a interakce snímané a vnímané reality je situace, kdy akrobat má na zádech obrazovku a taneční pár za ní proplétá své paže, které vidíme zvětšované v přímém přenosu. Ve finále přinese jeden z mužů na zdvižené paži děvčátko, které poté snímá mobilem osazenstvo na jevišti i diváky, čímž se dílo uzavírá.

Inscenace měla ukázat paralely koloběhu lidského života a přírody. Autorský tým ovšem vstoupil na příliš tenký led, kdy se ukázalo, že pustit se do tanečních oborů, které nemá příliš probádané, znamená přinejmenším odhalení slabin. Bohužel značných a těžce akceptovatelných, zvláště když vezmeme v potaz, jak niterně a božsky se paměti, potažmo krajiny lidských těl dotkl namátkou v Sarabande, Falling Angels nebo Birth-Day Jiří Kylián. Nejen v těchto souvislostech je aktuální premiéra krokem vedle.

Autor:

Mohlo by vás zajímat