Lidice: Rozervaná oblaka nad vypálenou vsí

Asi už ve druhé minutě filmu Lidice vidíme hrdinskou scénu. Je to scéna zapovězené soulože v kurníku. Mohutná záda Karla Rodena rytmicky dobývají selčino objetí. Rychlovka má rysy předehry tragédie. Padne dokonce slovo "zatraceni". Sedlák Roden, který jako když vypadne z dědinského westernu, si pak nahodí patku a šle a jde vstříc osudu a dějinám.

On-line rozhovor Ptejte se režiséra Nikolaeva na film Lidice. Své dotazy můžete pokládat ZDE

Film Lidice dostal od svých producentů ještě předtím, než ho mohl národ spatřit - v kinech je ode dneška -, atribut "národní". Toto slovo je samozřejmě naplněno mnoha významy, z nichž ten patetizující - tedy něco vážného, drahého, důležitého - je asi nejdůležitější a nejžádanější. Skutečně, "látka" Lidic je v českém povědomí zcela mimořádná, stále citlivá a reagující. A to bez ohledu, jaký je skutečný vztah národa k této tragédii, jak o ni pečuje a jak ji zná. "Lidice" jsou signálem, jímž se spouští jisté reakce, které mohou být jak pozitivní (pieta, ostražitost, hluboce prožitá lítost), tak negativní (touha po pomstě, nacionalistická nesmiřitelnost, nepravé mučednictví).

Lze se domnívat, že film Lidice se nedotýká ani jednoho z těchto pólů. Není rozhodně šovinistický, jak se mohl třeba autor této recenze obávat. Neburcuje věru k pomstě na dědičném německém nepříteli, nenutí diváka, aby se po odchodu z kina ozbrojil a šel definitivně vyčistit Sudety. Německý element ostatně v tom filmu má roli spíše druhotnou: přivalí se jako přírodní katastrofa, jako nějaká tsunami, vydrážděná jistým, ne právě rozumným chováním poněkud lehkomyslného obyvatelstva, a zase se odvalí. Zanechá za sebou spoušť.

Co s ní pak dál, to je na těch pár, co přežili. Ti jsou zmateni, jako ten přeživší nešťastný vrah, který ve scéně až příliš efektní hledá na holé zimní pláni svou vesnici. Jsou jimi, jak je to naznačeno, přeživší lidické ženy, smýkány jakýmsi neovladatelným mechanismem dějin, které si téma Lidic uchopí po svém. Tyto další, a řekl bych, že z hlediska toho, co následovalo, podstatnější významy "Lidic", jsou však ve filmu jen naznačeny, aby nerušily důrazy, které autoři filmu považovali za účinnější.

Nešťastný synovrah

Ale stejně tak film neoslovuje ani onu ke vznešenosti či ušlechtilosti směřující stránku "národního" citu. Tento obsah Lidic se rozpouští ve zcela privátní, melodramatické linii příběhu, který má být s vlastním tragickým faktem byly de facto spojený nahodile. A lze se domnívat, že páteří, ba jádrem příběhu, se staly nikoli kvůli významu reálnému, ale proto, že působí díky své bizarnosti jako atraktivní vnadidlo, na které lze polapit "story".

Onen příběh lidického synovraha, který je vykládán a prezentován pomalu jako antické drama, tak dostává zcela jiný etický rozměr, než mu přísluší. Statný sedlák, jenž chodí za sousedkou do kurníku, zabije v sekalovské scéně svého syna, jemuž se otcovo počínání nelíbí, za což je tedy po právu potrestán. To se odehraje ještě před válkou. Díku tomu ve vězení, které obsluhují četníci s rysy jistého televizního humoristického seriálu, přežije vyhlazení své obce, a aniž by se k němu cokoli doneslo, vrací se ještě před koncem okupace na místo, jež je již jen holou plání.

Že to s nešťastníkem zamává, je zřejmé. Obávám se, že to nezamává však s divákem, který odmítne hrát hru na osudový a symbolický rozměr jeho, tedy synovrahovy, tragédie. Spíše se ošívá z těch tuhých symbolů obrácení hříšníka, který je stylizován ve stylu postupně se napravujícího "hrozného lesů pána", jenž zatíná čelisti a jemuž krůpěje potu co chvíli vyrazí na čele.

Ato si tu dovolím ještě poznamenat, že při všem respektu a obdivu k herectví Karla Rodena je to již několikátá, stále stejně pojatá existenciálněruralistická role (viz úvod filmu i článku), která se právě k Lidicím hodí nejméně. To samé ostatně platí pro jeho všemi možnými ranami osudu týranou ženu ve standardně martyrském podání Zuzany Bydžovské: nejen, že ji manžel podvádí s milenkou, a ještě jí zabije syna, ale ještě je na vozíku - a ani to ještě vlastně není konec! Cynik by řekl, že to, co na ni ještě chystá 10. červen, už může brát jaksi s nadhledem...

Proč právě Lidice?

Je známo, že příběh synovraha je reálný, skutečně se stal, onen muž se opravdu dožadoval dodatečné popravy, ale je to příběh z jiného žánru, než je film, který se chce vážně ujmout historické události ve vší historické vážnosti. Člověk chápe, že je to scenáristicky nesmírně přitažlivé a že autoři jsou již omámeni představou, jak právě tohle bude fungovat.

Krvavá historie Lidice ČR 2011 Režie: Petr Nikolaev Hrají: Karel Roden, Zuzana Fialová, Roman Luknár a další Premiéra 2. 6. 2011

Obávám se, že nefunguje! Soucit s opravdovými oběťmi tu je dosti teatrálně přenesen na oběť nepravou. Jsou to dva nespojité příběhy, sešité k sobě tím, že prostá výpověď o Lidicích, o v podstatě nahodilé a na základě nicotných "důkazů" provedené exekuci nevinné, ba nijak zvláště zajímavé obce, by se nejspíš jevila příliš obyčejná a nepřitažlivá. Jaké to podcenění látky i diváka! Jako by právě na lidické vraždě nebyla pro onen zbytek národa nejzávažnější právě ta její nezdůvodnitelnost ničím jiným než hrůzou, kterou měla rozsít. Jako by mechanismus rozpoutané krutosti, drtící ty nejnevinnější, sám o sobě nestačil.

Na tom filmu je jistě odvedeno mnoho práce a nelze než ocenit režiséra Nikolaeva za solidnost řemeslného zvládnutí tak rozbíhavého syžetu. Scény vypálení obce, na kterou divák s nedočkavostí a zároveň obavami čeká, jsou zřejmě uměním možného, přičemž si nejsem jist, jestli je Otakar Vávra nenatočil v Sokolovu přece jen s větším rozmachem - měl na to možná více prostředků. Z rozervaných oblak, jež se honí na zšeřelém horizontu, a neustále dunící "sinfonietty" má být asi člověku úzko. Je, ale jaksi z nepravých důvodů.