Čtvrtek 23. května 2024, svátek má Vladimír
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Magický mikrosvět uprostřed brutální reality. Jen toho Sudka potkat ve dveřích!

Vzpomínky snů. Fotografie Josefa Sudka z roku 1959. foto: REPRO LN

Josef Sudek – kdekoli se jeho jméno objeví, poutá právem pozornost. I když je fotograf pětačtyřicet let po smrti. Jeho rukopis je natolik původní, že stačí dva tři snímky, a je jasno, s kým má divák tu čest. To platí v dějinách československé fotografie o málokom: vedle Sudka snad ještě o Drtikolovi, Funkem a Rösslerovi.
  14:00

Ti čtyři viděli naprosto původně, respektive definovali svým stylem všechna fotografická „vidění“ budoucí. Sudkovo rozsáhlé dílo je z velké části ve správě Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, takže není divu, že nejnovější připomínka jeho génia se koná právě tady pod názvem Návštěva u pana kouzelníka.

U Rothmayera na zahradě

Tím kouzelníkem je Sudkův dlouholetý přítel, architekt Otto Rothmayer (1892–1966). A většina kouzel, která výstava nabízí, se odehrávala v zahradě jeho rodinné vily v pražském Břevnově. Rothmayer si ji navrhl sám na sklonku 20. let, a to v duchu, který snoubí prvky funkcionalismu s moderním klasicismem. Tedy míchá v přítomnosti pohledy dopředu a zpátky. Se Sudkem (1896–1976), který měl k Rothmayerově rodině blízko od kraje 40. let, je to vlastně stejně: jeho snímky, a jistě nejen ty, co pořídil u architekta na zahradě, svádějí do jednoho vizuálního proudu vlivy klasické malby se snovou imaginací, otevřenou všem příštím světům; zleva návraty k piktorialismu, zprava málem postmoderna.

Výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu je monumentální. Dlouhá řada místností není zaplněna jenom fotografiemi, jsou tu k vidění i motivické předobrazy, jako židle a stolky, hlava nebo noha sochy, zahradní paraple. A pak kresby a malby a architektonické skici a plány a náčrty, protože výstava sleduje nejen linku Sudek-Rothmayer, ale i další přátelské vazby, ať jednoho, či druhého. Například s Pravoslavem Radou, Reném Roubíčkem, Hanou Wichterlovou, Bedřichem Stefanem, Josefem Kaplickým; co jméno, to pojem z dějin českého malířství, sochařství, sklářství. A taky tu zní z reproduktoru vážná hudba, které Sudek holdoval, a běží tu dokument o něm.

 Členitá zahrada Rothmayerovy vily byla od 40. do 60. let nejen místem setkávání a diskusí. Byla hlavně oázou, málem sakrálním místem, kouzelným bodem, zřídlem fantazií. Tady se navzdory dobové nepřejícnosti mluvilo otevřeně a volně; co víc: tady se díky Sudkově jedinečnosti rodily z důmyslně aranžovaných kulis fotografické kompozice, které svým vyzněním hravě přebíjely malost a nanicovatost socrealistických dogmat. Prázdná křesla v lehké divočině opuštěné zahrady. Keramické oko vsazené do kusu mrtvého dřeva. Proměny světla dopadajícího na schodiště v interiéru. Všecko je to silně literární, příběhové, z každého snímku se vinou svébytné dějové linky.

Josef Sudek byl náramný vypravěč. Jeho fotografie přidaly k Rothmayerově vile a zahradě rub, stín, odvrácenou stranu. Jako by tu z šera nebo rovnou tmy vystupovaly prvky, které zneklidňují, podrývají normalitu, zpochybňují realitu. Anebo ji jen rozšiřují o nová pole, nové vrstvy a dimenze? Každopádně ty fotografie žijí: tušenými i netušenými možnostmi. Navzdory komorním formátům. Navzdory tlumenému, černobílému výrazu. Navzdory své pomalosti. V těch záběrech je jakási prvotní čistota, dávná celistvost. „Josef Sudek nás vytrvale vrací do ztraceného ráje dětství, lásky a poezie,“ napsal k tomu jeden z jeho prvních interpretů a dlouhodobých promotérů Jan Řezáč.

Nebyl monologistou

Je dobře, že pražská výstava v jednom z „okének“ připomíná právě Řezáče. Letos v dubnu by oslavil stovku. Po osmačtyřicátém patřil u nás k nejodvážnějším popularizátorům meziválečné avantgardy, k níž řadil samo sebou i Sudka. V roce 1953 nastoupil jako šéfredaktor Státního nakladatelství, krásné literatury, hudby a umění, později Odeonu. A drtivá většina toho, co se pojí s nejslavnější érou Odeonu, tedy s 60. lety, je jeho zásluha. Podobně se Sudkem: Řezáč byl první, kdo mu věnoval soustředěnou pozornost. Třeba v anglicko-francouzsko-německé monografii, kterou fotografovi vydala Artia v roce 1964. Angažmá Anny Fárové je daleko mladšího data.

Výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu nakonec dalece přesahuje rámec daný názvem. Těch „kouzelníků“ bylo kolem Josefa Sudka víc. Kurátor Jan Mlčoch vyvolal některé z nich jménem a připomněl jejich zásluhy. Nikoli na úkor fotografa, spíš pro kontext, souvislosti. Aby bylo jasné, že Sudek nebyl nějakým uzavřeným monologistou, že žil a pracoval v dialogu. Ostatně ta výstava je vyloženě dialogického typu. Čapne diváka úvodem a nenásilně ho vede místnostmi až k posledním dveřím. Je to vytržení svého druhu, magický mikrosvět uprostřed brutální reality všedního dne. Jeden pak cestou po schodišti dolů k východu skoro čeká, že Sudka potká ve dveřích…

JOSEF SUDEK/OTTO ROTHMAYER: NÁVŠTĚVA U PANA KOUZELNÍKA

Kurátor Jan Mlčoch,

UPM Praha, do 27. 3. 2022.

Autor: