Potomci Garcíi Márqueze pouští na trh román, který autor za života odmítal vydat

Nejprve si řekněme, co o novele Uvidíme se v srpnu pronesl jistý Gabriel García Márquez: „Tahle knížka je na nic. Musí se zničit.“ Ano, to dá rozum, novela byla psána v závěrečném autorském vzepětí… Ale i toto zamítavé hodnocení Uvidíme se v srpnu logicky pochází z tohoto období. Můžeme ho tedy brát vážně?

„Nezničili jsme ji, ale odložili stranou,“ uvádějí v úvodu synové kolumbijského nositele Nobelovy ceny. Loni navíc došli k pozoruhodnému posunu: „Usoudili jsme, že kniha je mnohem lepší, než jak jsme si ji pamatovali…“ Díky tomu teď máme novelu před sebou.

Když člověk čte tento úvodní text, jako by úplně viděl – nejlépe Quentinem Tarantinem – zfilmovaný rozhovor spisovatelových potomků, kteří se dostali z jakéhosi důvodu do finanční tísně a potřebují zas vrhnout něco z tatíčkovy pozůstalosti na trh.

A jistě by v tom filmu s nimi byl spolčený i editor, jenž pro změnu obstaral doslov, při jehož čtení se lze jen stěží ubránit slzám dojetí: „Velmi speciální dík patří mé manželce Elizabeth a našim dětem Nicholasovi a Valerii za podporu v dlouhých obdobích, kdy jsem se s touto knihou zavíral v podkroví.“ Co to asi musí být za šťastnou rodinu, že se před ní nebohý otec na dlouhá období zavírá v podkroví? Vždyť Uvidíme se srpnu není žádným Hledáním ztraceného času, má necelých osmdesát stran.

Takže první příběh – řekněme obal, který je v historii literatury již notně recyklovaný – bychom měli za sebou, včetně náznaku jeho interpretace. Nyní se tak můžeme pustit do samotného prozaického pohrobka, který se objevuje díky nakladatelství Odeon a překladatelce Blance Stárkové v českém verzi dvě desetiletí po vydání autorových pamětí Žít, abych mohl vyprávět a též jeho poslední novely Na paměť mým smutným courám.

Všechna špína světa

Ostatně už je to rovněž téměř dvacet let, kdy česky konečně vyšla prvotina Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014), jež byla do té doby na záložkách a v doslovech pouze zmiňována a titulována jako Spadané listí. Nakonec však zde byla publikována pod názvem Všechna špína světa. Protože když se stanete slavným, respektive když se stanete žijícím klasikem, začnou vaše knihy vycházet všude na světě. Především ty, které vás proslavily.

Márquezovu pozůstalost získala americká univerzita. Zdigitalizuje ji

Potom se taky udělá humbuk kolem každé vaší nové knihy, přičemž je jedno, zda za něco stojí, či nikoli – zvlášť pak když přijedete její vydání osobně podpořit. A pochopitelně jsou publikovány taktéž knihy napsané předtím, než věhlas přišel, jelikož teď mají na obálce to slavné jméno.

Všechna špína světa jistě není pro světovou literaturu prózou přelomovou, ovšem již první věta naznačuje, že by z autora mohlo něco vyrůst: „Naráz, jako kdyby se uprostřed městečka usadil vír, k nám přišla banánová společnost a v patách za ní všechna špína světa.“ Zaostalá krajina právě přišla o panenství.

Jedna rodina, tři generace

Cítíme tady přiznaný vliv Williama Faulknera – jemuž by patrně patřil titul Nejdůležitější spisovatel 20. století pro nejdůležitější spisovatele 20. století –, a to též v tom, že po vzoru jeho yoknapatawphaského kraje tu dal kolumbijský prozaik vzniknout svému Macondu. Toto fiktivní město se později stalo celosvětovým literárním pojmem díky románu Sto roků samoty (1967).

Mohli bychom se nyní pustit do porovnání počátků a konců Gabriela Garcíi Márqueze. Jistě by bylo efektní smést Uvidíme se v srpnu tím, že vychválíme Všechnu špínu světa, zajímavější ale bude upozornit na dva aspekty. Rozsah posmrtně publikované novely není tak útlý v důsledku úbytku autorových sil, podobný má nejen Všechna špína světa, nýbrž i Kronika ohlášené smrti či Na paměť mým smutným courám.

A snad můžeme zmínit, že již v prvotině je silná rodinná provázanost: příběh vypráví tři generace jedné rodiny. Uvidíme se v srpnu je zas založeno na tom, že Ana Magdalena jezdí každý rok položit květiny – mečíky – na matčin hrob, který je na ostrově. Proto se tam musí jet čtyři hodiny trajektem, načež je nutno přespat v hotelu, neb loď zpět jede až další den.

Ztřeštěná láska s pannou

V titulech některých knih kolumbijského nositele Nobelovy ceny se objevuje ono opojně přitažlivé slovo: Láska za časů cholery či O lásce a jiných běsech.

Ovšem když jsme zmínili, že již uplynulo téměř 20 let od publikování poslední novely Na paměť mým smutným courám, potom si můžeme pomyslet, že to bylo šťastné v tom smyslu, že dnes by si to takový příběh pěkně slíznul, neboť jej vypráví starý mládenec, jenž si tak musí pořizovat dárky sám: „V roce svých devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou.“

Ostatně samotný autor by byl dnes jistě označen za machistu a dost možná i dědečka prasáčka slintajícího při psaní nechutných příběhů. Stejně jako další literáti, a to bez ohledu na kvalitu. Je totiž velký rozdíl, když v českém překladu vyjde od peruánského nositele Nobelovy ceny Maria Vargase Llosy skvělý objemný román Rozhovor u Katedrály (1969), a když vyjde připitomělá erotická novela Chvála macechy (1986), jež nobelistovi věru ku cti neslouží.

A pokud už je řeč o této generaci latinskoamerických autorů a erotických příbězích, přidejme Mexičana Carlose Fuentese a jeho Dianu aneb Osamělou lovkyni (1994). Ta vychází ze spisovatelova vztahu s Jean Sebergovou, herečkou proslulou díky filmu U konce s dechem, později manželkou spisovatele Romaina Garyho, jež dopadla špatně. Finančně podpořila takzvané Černé pantery, kvůli čemuž jí začala sledovat FBI, a její život skončil předčasně, přičemž dodnes není jasné, zda šlo o sebevraždu, či o vraždu.

Nicméně tato okolnost ještě sama o sobě román skvělým neudělá, a Diana aneb Osamělá lovkyně zůstává v tomto směru bohužel opravdu za očekáváním.

Erotično v literatuře

Nicméně je vůbec zajímavé potěžkat erotično v literatuře. Protože se zdá, že z umění obecně mizí – ve filmovém průmyslu bude za chvíli více koučů erotických scén než erotických scén samotných. Je však otázka, zda je to proto, že se dostáváme do prudérnější či pokrytečtější fáze dějin a tvůrci se bojí, že se dopustí přešlapu a budou nařčeni z nekorektnosti, či zda jde spíš o to, že již vše víme a vše jsme viděli, a tak není kam se vlamovat. Pasáže o sexu tak možná už jen zbytečně zdržují, podobně jako třeba popisy snů hlavního hrdiny.

Dodejme ještě, že potenciální vyšší prudérnost v těchto ohledech nás ale zas vede jen zpátky k maloměšťáckému pokrytectví. Mnozí jsou však skutečně zmatení a znejistění, nevědí, co si mohou dovolit, neboť kupříkladu nejúspěšnější zpěvačka současného světa je na veškerých fotografiích z koncertů v jakémsi negližé, ovšem kdyby si obdobně spoře oděnou ženštinu dal majitel pily na billboard, vyfasoval by okamžitě „sexistické prasátečko“.

Márquez nenapsal zbytečné slovo, říká jeho překladatelka Stárková

Historie se zkrátka úmorně a tupě opakuje: kdo určuje pravidla, vždy jaksi automaticky předpokládá, že z nich má výjimku.

No a když zůstaneme u literatury 20. století, jen těžko někdo překoná či alespoň dorovná dráždivost Smrti v Benátkách (1911) Thomase Manna, Milence lady Chatterleyové (1928) D. H. Lawrence nebo Lolity (1955) Vladimira Nabokova.

Málokdo by si na to v dnešní korektní době troufl, a pokud ano, zněl by obnošeně. Připomeňme, že v případě Gustava von Aschenbacha a Humberta Humberta se jedná o zamilovanost do nezletilé(ho) – i když v prvním případě absentuje fyzično. A navíc jak Thomas Mann, tak Vladimir Nabokov jsou v popisu velmi cudní.

Dostat se jí do hlavy

Zato některým pasážím D. H. Lawrence erotická explicitnost rozhodně nechybí. Nicméně lze si dobře představit, že pro současnou levicově orientovanou kritiku by na Milenci lady Chatterleyové bylo pozoruhodnější to, že lady Chatterleyová a hajný Mellors jsou z odlišných sociálních vrstev.

Patrně by taková analýza s vážnou tváří došla k závěru, že ona zneužívá postavení a dělá si erotickou hračku ze zaměstnance svého muže. Nebo je román z dnešního pohledu spíš výsměchem handicapovaným? Vždyť manžel lady Chatterleyové se z války vrací na vozíku, a tak není schopen ji sexuálně uspokojit…

Z tohoto pohledu se jeví být šťastným souběhem okolností, že Uvidíme se v srpnu nevypráví chlípný stařík, i vlastními slovy „přežitek z jiné doby“, nýbrž pojednává o ženě, nadto ženě vdané, a ne již úplně mladé. Takže žádná dnes hystericky zdůrazňovaná neviditelnost zralých žen, naopak i matky a manželky si můžou užívat, co hrdlo ráčí. Jenom se nebát a pořádně se do šťavnatého života zakousnout.

I když tady vždycky zas hrozí, že bude podotknuto, že Gabriel García Márquez se jako muž nemůže umět do ženského vnímání vpravit. Protože copak muž přemýšlí o tom, jak se dostat ženě do hlavy? Ne, pokaždé jen o tom, jak se jí dostat pod sukni…

Hrdinčino probuzení

Mužská nadrženost je nešvarem, který je nutno buďto zkrotit, nebo rovnou vymýtit, aby byl svět konečně tím lepším místem. Protože sice máme rádi přirozenost, ale vše má své meze a nad určitými věcmi je rozhodně nutno pozvednout obočí – pokud to tedy po té plastické operaci dokážeme.

V případě Uvidíme se v srpnu se tak jedná o sexuální probuzení Any Magdaleny. Ovšem nikoli v tom smyslu, že by sex postrádala, o tom manželském se v novele mluví hojně. A nejde ani o to, že by se jednalo o jakousi pomstu či dorovnání skóre. O manželově případné nevěře se Ana Magdalena ani čtenáři nic nedovědí. Jedná se pouze o to, že Ana Magdalena odemkne další sexuální místnost.

Vidíme, že stejně jako v Na paměť mým smutným courám se i v Uvidíme se v srpnu Gabriel García Márquez zaměřuje na atraktivitu příběhu. Člověka přirozeně napadne, že kolumbijský autor mohl vydat tyto erotické novely v jednom svazku, což měl podle doslovu původně v úmyslu. Jen je pak zas otázka, jestli by takový soubor nepůsobil monotónně.

Svlékání před muži

Novela kolumbijského nobelisty je založena na osvědčeném a vděčném principu „příští rok ve stejnou dobu“. Gabriela Garcíu Márqueze zajímá především děj, vývoj. Psychologičnost není tak hluboká a vůbec je příběh spíše úzkou bystřinou. Je zde sice naznačeno srovnání ostatních mužů s manželovým tělem a sexuálním chováním, ale skutečně pouze naznačeno.

Stejně tak by se nabízelo více propracovat to, jak Ana Magdalena prožívá kupříkladu odhalování před cizími muži. Protože člověk čte opravdu nejen proto, aby obdivoval atraktivní příběhy, nýbrž i proto, že umělci dokážou rozplést jemné předivo lidské psychiky a mezilidských vztahů a pojmenovat to, co jiní nevidí, a to tak, jak to jiní nedokážou.

Uvidíme se v srpnu nicméně není ani řídký propadák, jímž by potomci spáchali na nositeli Nobelovy ceny uměleckou otcovraždu. To rozhodně ne. Avšak rovněž naprosto nic nemění na tom, že když se řekne Gabriel García Márquez, ozvěnou přiletí: Sto roků samoty. Tento román patří jistě mezi největší literární výkony druhé poloviny 20. století, přičemž společně se zmíněnou Lolitou je to zároveň jeden z mála těch nepominutelných, které se netýkají druhé světové války.

Už máme vůbec za to, že příběhy mužů v uniformě patří minulosti, co? Avšak není to tak dávno, co jsme si to mysleli daleko víc, že ano... Nezapomínejme, že v první větě Sta roků samoty taky plukovník Aureliano Buendía stojí před popravčí četou. Chtěli jsme lepší svět, ale dopadlo to jako vždycky. Stále jsou války a ještě pořád vycházejí knihy, kde se píše o sexu. Všechna špína světa vychází od nás.