U levého zábradlí lávky stojí nějaký tříletý chlapec v námořnickém oblečku. Námořnickou čapku mu vroubí hedvábná stuha se zlatě vyšitým nápisem: „SMS Seydlitz“. Konce stuhy se poškubávají v severovýchodním větru. Na chlapečkovi visí plechový dětský bubínek. Z pěstiček mu vyrůstají dřevěné roztřepené paličky. Nebubnuje, má modré oči a dívá se, jak Tulla podruhé plivá do prázdného kočárku. Hodně letních bot, plátěnek, sandálů, vycházkových holí a slunečníků se blíží od konce lávky, a Tulla zacílí potřetí.
Takto Günter Grass zprostředkoval letmé setkání Oskara Matzeratha, hrdiny svého debutového románu Plechový bubínek (1959, česky 1969) a Tully Pokriefkové, jedné z ústředních postav Psích roků (1963). Ostatně Tulla se objevila již v druhé části trilogie - novele Kočka a myš (1961, česky 1968). V pasáži popisující hromadnou klučičí onanii tu okouzlena velikostí přirození hlavního hrdiny Jáchyma Mahlkeho poprvé překračuje práh dětství: „Můžu jenom chvilinku, jenom malinkou chvilinku?“ Tullina ústa zůstala otevřená. Mahlke přikývl a spustil pravici, ale prsty zůstaly v poloze držadla. Tulliny ustavičně rozškrábané ruce působily jako zbloudilé na té věci, která pod zkoumavými doteky bříšek prstů nabývala na objemu, žíly na ní nabíhaly a žalud mohutněl.
Třepit si pysk o tom, co bylo tenkrát
Závěrečná část Gdaňské trilogie - román Psí roky - je vlastně jakousi trilogií v trilogii. Kniha první má název Ranní směny:
Vyprávěj ty. Ne, vyprávějte vy! Nebo budeš vyprávět ty. Má snad začít herec? Mají plašidla jedno přes druhé? Nebo mám počkat, až se osm planet shlukne ve znamení Vodnáře? Prosím, začněte vy! Po počáteční nejistotě se tedy ujímá slova Eddi Amsel, ovšem tomu, kdo vede tu pero, říká se toho času Brauxel. Právě Eddi se již jako dítě ve vsích přilehlých ke Gdaňsku proslavil výrobou účinných ptačích plašidel.
Po třiatřiceti ranních směnách-kapitolách a po náležitém prozkoušení vedoucím „vzpomínkového projektu“ AmselemBrauxelem se slova ujímá Harry Liebenau. Kniha druhá nese název Milostné dopisy a Harry je adresuje své sestřence Tulle. Právě Tulla se po utopení němého bratra Konrada na několik dní schová před nesmyslností světa do boudy k německému ovčákovi Harrasovi. Harras se později také stane otcem Prince, který je zaslán coby dar Hitlerovi.
Materniády je pak název Knihy třetí. Hlavní roli zde má dávný Amselův přítel z dětství - „herec“ Walter Matern: ...teď Brauxel posílá zálohy a stanoví termíny, jež jsou určovány vycházením a zapadáním jistých planet: Matern má si třepit pysk o tom, co bylo tenkrát.
Není divu, že se Maternovi do vzpomínání příliš nechce a Amsel jej musí úkolovat. Walter byl totiž nejprve jedním z Rudých sokolů, později - pravda, kvůli Eddimu -vstoupil do SA, odkud byl zakrátko vyhozen pro krádež peněz. Jeho poválečná interpretace je nicméně podstatně - a povědomě - relativizující: Pár měsíců jsem byl v SA, tak spíš z legrace a něco jako špion, abych jim kapánek viděl do karet, a protože jeden můj kamarád... Byl jsem u nich jen krátce. A jen kvůli tomu, že jeden můj dobrý kamarád poloviční Žid, a já ho před těma syčákama. Krom toho si kamarád myslel...
U novely Kočka a myš je název odvozen od návratného motivu (kočka považující Mahlkeho nadměrně vyvinutý ohryzek za myš), v Psích rocích zas připadla podstatná role „příteli člověka“. Nicméně oba názvy vystihují dobu, kdy životy většiny Evropanů (a nejen jich) určovaly vize Princova páníčka: Obzvláště v těchto psích rocích si dějiny s lidmi pohrávaly tak, jako to činívá kočka s myší.
Návrat na křižovatku kultur
Plechový bubínek je románem natolik svébytným, že se zdá podivné a snad i nemožné snažit se k němu ještě cokoliv dodat. Už podle názvu spojuje trilogii místo -Gdaňsk. Další spojnicí je pak čas - léta před druhou světovou válkou, válečné období a roky následující. A z již citovaných pasáží je také patrné. že v prózách převládá letní období a prostředí pláže.
O Gdaňsk, hanzovní město v blízkosti ústí Visly do Baltského moře, se v historii přetahovalo Polsko a Prusko. Po první světové válce nepřipadlo ani Polsku, ani Německu - od roku 1920 do roku 1939 pod patronátem Společnosti národů mělo status svobodného města. Po šest válečných let byl Gdaňsk připojen k Německu, po válce logicky zas k Polsku. Město tedy bylo jednou z křižovatek, na nichž se setkávala slovanská, germánská a židovská kultura.
Gdaňská trilogie je pro Güntera Grasse (*1927) návratem do dětství - navzdory tomu, že se v něm ozývalo hitlerovské vyřvávání. Autor se jako člen Hitlerjugend v roce 1944 také zúčastnil válečných bojů, při nichž byl zajat. Po válce pak došlo k hromadnému vysídlení Němců z Gdaňsku, Grass se proto usadil v západní části Německa. V trilogii tedy vyvolává z paměti nejen dětský věk, ale i pozbylé rodné město. Pláže na předměstí Gdaňsku se mu přitom nejčastěji vyjevují v letních měsících - v plně prožívaném čase letoviska, které však následně v měsících mimo sezonu působí o to osiřeleji.
Postava Oskara Matzeratha se později objevila rovněž v Grassově knize Potkanka (Die Rättin, 1986, česky 1992). Ani pro Tullu Pokriefkovou nebyla Gdaňská trilogie konečnou stanicí. Znovu jsme se s ní setkali v Grassově próze Jako rak (Im Krebsgang, 2002, česky 2005). Dalo by se tedy říci obligátní: autor píše celý život vlastně jedinou knihu.
Jenže Gdaňská trilogie je i v Grassově díle výjimečná. Z novějších knih vysvítá, že se autor při jejich psaní zarputile snažil si poručit. V Kočce a myši a Psích rocích však ještě surfoval na vlně imaginace, která se vzedmula při psaní Plechového bubínku. K vystižení Grassovy situace po Gdaňské trilogii by se tedy dal s mírnou podlostí použít jeho vlastní popis efektu, který se dostavil při Amselově návratu k výrobě ptačích plašidel: Amsel první postřehl toto vytrácení podstaty. Později Walter Matern, jakmile opustil dubové obložení a knížečky Reclam, rovněž poukázal na to, že Amselův um je sice omračivý, leč absence jeho někdejší tvůrčí zběsilosti se nedá přehlédnout.
Šuplíky plné vířivého chaosu
Gdaňská trilogie skvěle dokládá snad příliš vznešeně znějící poznatek, že autor v ideálním případě román nepíše, nýbrž že román (v tomto případě Plechový bubínek) je psán skrze autora. Sám autor to v Psích rocích nepřímo připouští: Ranní směny milostné dopisy materniády: Brauxel a jeho spoluautoři se učili u někoho, kdo po celý svůj život byl pilný, na lakovaném plechu bubínku. V Kočce a myši a Psích rocích jde skutečně spíše už „jen“ o schopnost vyvolat tehdejší atmosféru Gdaňsku. Grassova paměť, či alespoň její simulace, je nicméně mimořádná.
Německá literatura bývala v porovnání s jinojazyčnými díly mnohdy hodnocena jakožto značně obřadně a „shora“ vyprávěné příběhy. Ani Grassovi se tato německá rozvláčnost nevyhnula. Ovšem do jeho tvorby se šťastně promítl středoevropský ironický pohled „zdola“ a příklon k mluvenosti. Letos ostatně vyšel v češtině román Rudolfa Lorenzena Všechno, jen ne hrdina (1959), který svou lapidárností rovněž zmíněnou představu o německé literatuře vyvrací. Lorenzenův hrdina, bojující na východní frontě, si uvědomuje, že Němci byli vychováváni k vyhrávání, ale nikdo je nenaučil, jak prohrávat.
Střední Evropa má zato s prohrami nemalé zkušenosti. A tak se zdá, že Günter Grass (po matce Kašub) mimo jiné Němce v tomto „umění“ - a to právě v časech poválečné kocoviny - poučil. K tomu si z německého naturelu ponechal jen to potřebné: rozvolněnost vyprávění pořádkumilovně „zkrotil“ do knih a kapitol. Šuplíky jsou tedy vzorně zastrčeny, ale když se otevřou, zavládne opojně vířivý chaos. Jak se zpívá v Psích rocích v jedné písni: ...mlýn běží pomalu, mlýn teď už zrychluje...
