Neděle 3. března 2024, svátek má Kamil
130 let

Lidovky.cz

Kultura

MoodSwing Reunion Quartet zahrál v Lucerně možná nejlepší jazzový koncert roku

MoodSwing Reunion Quartet, Praha, Lucerna, 2. 11. 2022, Prague Sounds (Brad Mehldau, Christian McBride, Joshua Redman, Brian Blade) foto: Petra Hajská

Jazzoví fanoušci mají v poslední době opravdové žně, a ještě to zdaleka nekončí. Uvidíme ale, zda do konce roku některý z chystaných koncertů předčí to, čeho jsme byli svědky ve středu ve velkém sále pražské Lucerny. Pod názvem MoodSwing Reunion se skrývala absolutní muzikantská elita - a tomu odpovídající koncert také odehrála.
  16:33

V rockové hudbě se něčemu takovému říká „supergroup“. Do jazzové terminologie bychom takový princip mohli přeložit třeba jako „superquartet“. Tedy formace muzikantů, z nichž každý je hvězdou sám o sobě, má za sebou kariéru leadera vlastních projektů a sólovou diskografii. V takovém „super-cokoli“ se pak dá očekávat, že se počtem členů vynásobí nejen kvalita hudby, ale také posluchačský zájem. Obojí se tentokrát v Lucerně opravdu vyplnilo.

Ze začátečníků hvězdy

Když se v roce 1994 sešli pianista Brad Mehldau, kontrabasista Christian McBride a bubeník Brian Blade na albu saxofonisty Joshuy Redmana, všichni - dnešní padesátníci - byli v podstatě na začátku svých kariér. Svá velká díla měli teprve před sebou, nicméně album MoodSwing jim zcela nepochybně výrazně posvítilo na cestu. V tehdy mladé nastupující generaci jazzmanů bylo jednou z referenčních a také stylotvorných nahrávek, neboť dokázalo tradici moderního jazzu představit s novou energií.

Šestadvacet let si členové tehdejšího kvarteta jeli vesměs převelice úspěšně po svých drahách, tu a tam se potkávali, obvykle po dvou, ve společných koncertních kapelách nebo při studiovém nahrávání, až roku 2020 slovo dalo slovo a někdejší čtveřice „začátečníků“, v jazzovém žánru nyní v pozici leaderů své generace, se sešla kompletně znovu ve studiu.

Výsledné album RoundAgain samozřejmě nemohlo být už z principu neúspěšné, ovšem bylo také velmi dobré. A letos v září je následoval třetí kapelový titul LongGone. Je štěstí, že se kvarteto na jeho základě vydalo na evropské turné a že zastávkou byla i pražská Lucerna.

Autorský materiál

Velký sál secesního paláce má dlouhou tradici, zejména právě v jazzu, kterou připomněl v úvodním slově Marek Vrabec, ředitel festivalu Prague Sounds (dříve Struny podzimu), který koncert pořádal. Zároveň má ale Lucerna také dlouhodobě nedobrou pověst ohledně možností nazvučení. V tomto případě ale nebyly jakékoli výhrady namístě, v celém prostoru, až do zadních řad, zněly nástroje krystalicky čistě a naprosto přirozeně se spojovaly v jeden tvárný celek, jak z dobře natočené desky. Radost poslouchat.

Ale sebelépe nazvučený koncert by pochopitelně byl k ničemu, kdyby se nehrála vynikající hudba. A tahle byla zcela špičková, nejen výběrem skladeb, ale zejména jejich provedením.

Téměř bez výjimky - kterou byl první přídavek Straight Ahead, v podstatě hardbopová skladba trumpetisty Kennyho Dorhama ze začátku šedesátých let - se kvarteto spolehlo na svůj autorský materiál. Dominovaly skladby ze tří zmíněných alb, MoodSwing byl připomenut jednou (Sweet Sorrow), RoundAgain třikrát (Floppy Diss, Father a Silly Little Love Song), LongGone kupodivu jen dvakrát (Kite Song, Rejoice). Hrálo se ale také z autorských alb členů kapely, skladba Sitting On A Cloud z McBrideova sólového debutu Gettin’ To It z roku 1995, na kterém se podílel mj. i Joshua Redman, a v posledním přídavku z Mehldauova dvojalba Highway Rider z roku 2010 (Sky Turning Gray), a i v tomto případě byl ve studiu přirozený leader souboru se saxofonem.

Podstatou tvorby kvarteta není jen „předvedení mistrovských výkonů“, tihle muzikanti jsou sice virtuózové, ale nikoli závodníci. To, co uvádí do úžasu nejvíc, je absolutní souhra, společný dech, dokonalé zapadnutí všech dílků výsostné muzikality do sebe. Samozřejmě, Joshua Redman jako hlavní sólista fascinuje svými saxofonovými „hady“, při kterých na tenorsaxofonu zcela volně skáče mezi vlastně sopránovými a barytonovými polohami a při bězích po klapkách sopránsaxofonu připomíná indického krotitele kober.

Brad Mehldau hraje dost jinak, než jsme v posledních letech zvyklí, osobitost mu samozřejmě zůstává, ale lyričnost vyměňuje za využívání svých znalostí dějin moderního jazzu. Christian McBride je nejen fantastickým sólistou, schopným hrát až bebopová sóla dokonce smyčcem, ale hlavně pevnou páteří souboru, kolem níž se všichni ostatní ovíjejí. A to paradoxně včetně Briana Bladea. Ten je, při vší úctě k ostatním, opravdovým králem pódia. Staví vpravdě marťanské groovy, v některých pasážích nevydrží zahrát snad ani jediný takt stejně jako ten předchozí, a to i ve skladbách s jednoduchým metrem. Šlape mu to, a tím i celému superkvartetu, fantasticky.

Autor: