Koho bavil domýšlivý génius zločinu Lex Luthor, koho oslovil romantický vztah novinářky Lois a Supermana, vydávajícího se za jejího kolegu nekňubu, kdo ocenil celou tu naivní, místy ale docela vtipnou a svým způsobem poetickou hru, toho Muž z oceli patrně příliš nepotěší. Zack Snyder natočil tuto verzi příběhu o Supermanově zrození pro diváky, kteří si na vtip zrovna nepotrpí a kteří nechápou, proč by měl někdo dobývat děvče předstíranou nemotorností, když se před ním může raději pokaždé předvést jako frajer. Nebo proč by měl vůbec někdo někoho dobývat.
Předpokládaný (a podle počáteční návštěvnosti zřejmě dobře odhadnutý) divák Muže z oceli nijak zvlášť nestojí o řešení subtilních otázek práva spasitele na osobní štěstí a citový život: jeho hlavním přáním je vidět pořádný 3D rachot, ideálně pak další verzi brutální invaze vesmírných vetřelců na Zemi. Náhodný vpád tří kryptonských padouchů, pojednaný před lety v režijně nešťastně zflikovaném Supermanovi II, se tu mění v cílený, masivní a výrazně ambicióznější útok.
Svět je tak složitý
Snímku pochopitelně dominují zvláštní efekty. Pozemští zbrojnoši si to s generálem Zodem a spol. rozdají na mnoho způsobů, byť od první chvíle je jasné, že nemají opravdu ani tu nejmenší šanci. Celá povinná sestava zbytečně vystřílené munice všeho kalibru, zřícených letadel a sesutých budov tak může někomu připadat vlastně dost únavná – diváci, které měl Zack Snyder při natáčení na mysli, nicméně zřejmě pokaždé znovu s napětím čekají, jak to dopadne.
Muž z oceli
K patu je pak víceméně odsouzena série soubojů Supermana se Zodem a jeho druhy. Stereotyp přece jen alespoň trochu naruší Achillova pata, kterou zde tvůrci Kryptoňanům dodali: na Zemi se jejich smysly zbystří natolik, že nejsou-li na to připraveni a ocitnou se bez ochranné masky, propadnou zmatku a depresi. Což by bylo účinné, zejména kdyby v tu chvíli odněkud zaznělo jódlování Slima Whitmana jako ve filmu Mars útočí, kterým se s otázkou kosmických vetřelců vypořádal Tim Burton. To se ovšem nestane a celá záležitost spíše neurčitě vyšumí. Razance efektů se stupňuje, do hry vstoupí Světový motor a působení patafyzikálních sil se zamotává tak, že divákům nakonec stejně nezbude než uvěřit filmařům, že muž z oceli zachrání svět prostě tím, že jaksi hodně tlačí. Jistěže ale nakonec situace dospěje do bodu, který generál Zod pojmenuje osudovým výrokem: Může to skončit jen jedním způsobem – buď zemřeš ty, nebo já.
Zlo ve jménu dobra
Navzdory jednoznačně akčnímu zacílení nerezignovali tvůrci ani na „filozofickou“ rovinu příběhu. Postavili ji dokonce na docela slibném základu. Generál Zod v tomto zpracování není jen egoistický pučista, je to uchvatitel moci ve jménu vyšších cílů: jeho nejvyšší hodnotou je zachování, respektive obnovení vyspělé kryptonské populace na úkor podřadných pozemšťanů. Proti Zodovu bezohlednému patriotismu stojí Supermanovo přesvědčení, že obě „rasy“ mohou spolupracovat a vytvořit nový, lepší svět.
Děj filmu bohužel přináší velmi vážnou námitku proti takovému spojení: celou dobu totiž reprezentanti Kryptonu a Země soutěží v nevyhlášeném klání Kdo je hloupější. Je tak otázkou, co by z jejich spojení vzešlo; nejspíš zánik vesmíru jako takového. Obě populace mají fatální deficit schopnosti poznat, kdy je opravdu načase odněkud zmizet. Všichni jsou tu na štíru s logickým uvažováním, libují si v protiřečících si výrocích a v sebevražedně iracionálních činech.
Vynikajícím reprezentantem Země je v tomto ohledu adoptivní otec Clarka Kenta / Supermana v přesvědčivém podání Kevina Costnera. Jeho nejlepší kousek, jímž strčí do kapsy většinu držitelů Darwinovy ceny, zde není nutno detailně prozrazovat. Příběh je každopádně koherentní v tom, že muž, který v minulosti úzkostlivě tajil mimozemský původ svého syna a zároveň předal materiál z jeho kosmické lodi k prozkoumání fascinovaným univerzitním metalurgům, těžko mohl dopadnout jinak.
Muž z oceli, USA 2013Režie: Zack Snyder |
Tvůrci Supermana z roku 1978 (scenáristou byl otec Kmotra Mario Puzo) si dávali dost dobrý pozor, aby udrželi logiku příběhu v přiměřených mantinelech: tam, kde by mohlo vyvstat příliš mnoho otázek, se moc nezdržovali, soustředili se na dějové linie, kde se mohli opřít o pevná pravidla hry. Muž z oceli naopak právě v problematických pasážích s gustem šlape: díky jistým nuancím tak například kryptonská společnost před zánikem své planety působí daleko víc jako parta úplných trotlů, než tomu bylo ve filmu Richarda Donnera. Koneckonců už obsazení role Supermanova otce – vědce Jor-Ela – Russellem Crowem svědčí o odvaze tvůrců čelit olbřímím překážkám, které si s nadšením sami postavili do cesty.
Představitel Supermana Henry Cavill nedostal v Muži z oceli příležitost něco herecky příliš pokazit. Stál před úkolem střídat znepokojený a odhodlaný výraz, což plní celkem spolehlivě. Nový Superman postrádá onu částečně předstíranou, částečně opravdovou zranitelnost a nejistotu, které byly na tom dřívějším leckomu sympatické a které mu dávaly svébytný charakter. Lákat na takovou podobu superhrdiny novou generaci diváků si filmaři vyhodnotili jako neperspektivní. Je tu přímočařejší, ocelovější hrdina, jenž způsobí sérii ohlušujících detonací, i kdyby si třeba jen ulízl pěšinku. Superman vždy přichází na tento svět za nějakým účelem: tento své zadání nejspíš splní. Pokračování Muže z oceli a Supermanovo nové angažmá v Lize spravedlivých už je na spadnutí.
