Zavinování se do sebe. S touto tendencí se neustále musí vypořádávat literatura. Zatímco však Thomas Mann se na začátku 20. století věnoval v několika prózách postavení umělce ve společnosti, v druhé polovině 20. století i na začátku toho právě probíhajícího se tato literární sebestřednost projevuje poněkud odlišně. V hlavní roli románů se objevuje kniha, samozřejmě tajemná, počínaje Jménem růže Umberta Eka a konče třeba Dějinami lásky americké autorky Nicole Kraussové či Stínem větru barcelonského prozaika Carloze Ruize Zafóna.
| Hodnocení LN: * * |
|
Bernhard Schlink: Návrat |
Přečti mi něco, chlapče Rodák z Bielefeldu je vystudovaný a v Berlíně a v New Yorku stále praktikující právník. Do literatury vstoupil na konci 80. let trojicí krimipřípadů se soukromým detektivem Selbem, naposledy se k této postavě vrátil v knize Selbova vražda (2001). Již v těchto knihách se objevuje nacistická minulost německé země.
Téma literatury a stigmatu nacismu autor pak propojil v románu Předčítač (1995). Milostný příběh Michaela Berga, studenta práv, a o mnoho let starší průvodčí tramvaje Hanny Schmitzové - negramotné ženy, která má za sebou minulost dozorkyně v koncentračním táboře - se stal celosvětovým bestselerem. Po povídkovém intermezzu, knize Útěky z lásky (2001), v loňském roce vydal Bernhard Schlink druhý román, s názvem Návrat. Ti, kteří přečetli jedním dechem Předčítače, tak mají nyní k dispozici další „potravu“. Opět je totiž hlavním hrdinou právník, opět nacistická minulost, opět v příběhu hraje důležitou roli literatura a příběh se odehrává mimo jiné i v Berlíně a v New Yorku...
Tajemný jako hrad v Karpatech
Jenže od úvodu Návratu se zdá, jako kdyby byl výrobník bestselerů nějak porouchaný. Schlinkův vypravěč Peter Debauer začíná román vyprávět div ne stylem gymnaziální slohové práce, navíc o sobě říká plno detailů, aniž by ještě jakkoliv podnítil čtenářův zájem o svůj osud. A s přibývajícími stránkami se to nelepší, některé odstavce, ba kapitoly by se daly odstranit, aniž by zanechaly proluku. Oproti Předčítači tak Návrat přináší především rozbředlost, i když si autorův styl i zde zachoval alespoň jakousi průzračnost, a tedy snadnou prostupnost textu.
Přesto základní zápletka románu - točící se kolem náhle nikde nesehnatelného svazku triviální literatury, vyprávějícího příběh německého vojáka prchajícího na konci války zpět do vlasti - vyznívá velmi nepřesvědčivě. Stejně jako řetězec dalších „náhod“, které se objeví vždy ve chvíli, kdy se příběh pátrání zasekne a je třeba jej znovu uvést do chodu.
Vedle toho je pátraní „tajemné“ natolik, že i těm nejnedovtipnějším je na straně padesát jasné, že oním pohřešovaným německým vojákem a zároveň autorem onoho „románu pro radost a dobrou zábavu“ je vypravěčův údajně mrtvý otec. Ale aby literatury v této knize nebylo málo, tak autor v Návratu ještě „rozsypal“ odkazy na Odysseův příběh... Tedy parafráze užitá nejen ve slavném románovém opusu Jamesem Joycem, ale nejnověji rovněž Margaret Atwoodovou v Penelopiádě, jež vyšla česky také letos... A aby toho bylo ještě víc, i Debauerův otec se věnuje právu -jeho přednášky vše hezky postmoderně relativizují.
Můj život je špatný román
Román Předčítač rozhodně není žádným přelomovým dílem světové literatury, ale je čtivem v tom nejlepším slova smyslu. O tom, že něco takového není jednoduché vytvořit - jak se někteří mylně domnívají - svědčí i nový román Bernharda Schlinka.
Jako by při psaní Návratu autor propadl vlastní důležitosti a měl pocit, že si od něj nechá čtenář líbit cokoliv. A možná si i leccos líbit nechá, ale faktem zůstává, že kdyby Návrat napsal autor neznámý, bůhví, zda by vůbec vyšel, a když už, zda by jej nějaký jasnozřivější redaktor neseškrtal na polovinu či nenavrhl, ať to autor zkusí znovu a jinak... Ironií osudu je, že hlavní hrdina románu se živí jako nakladatelský redaktor.
Návrat je sice napsán kultivovaně, ale „nehořlavě“. A Peter Debauer je sice sympatický, ale vlastně nudný člověk, kterému nelze uvěřit, že jeho život výrazně ovlivnila četba šestákového románu -k případu svého otce se ostatně staví často velmi liknavě. Vnímat takto nedůvěryhodně vystavěný, chatrný příběh může sice být kratochvílí, ale daleko spíše půjde o ztrátu času, a to i kdyby vám ho někdo nakrásně předčítal.
