Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Naši politici se berou smrtelně vážně, říká o polské vládnoucí garnituře režisér Krystian Lupa

Sebald a jeho Austerlitz. Fascinuje mě, jaký vztah vznikl mezi autorem a jeho hrdinou, říká Krystian Lupa. foto: J. PROKOP

Rozhovor
Režisér Krystina Lupa se v Plzni vstřícně rozhovořil a to jak v rozhovoru, tak i později na diskusi s diváky. Bylo vidět, že jej český zájem těší. Přestože v posledních letech hostuje v evropských divadlech a je zván na festivaly, jako je třeba Avignon, doma v Polsku je podle svých slov na černé listině, má potíže se získáním financí.
  5:00

Lupa je známý maximalista, takže k tomu, aby řádně nastartoval svou inscenaci, by prý potřeboval víc času. Inscenace Austerlitz, která vznikla v litevském Vilniusu, se kvůli covidu příliš nereprízovala a z Plzně vyráží na evropské turné.

Lidovky.cz: Jak jste se dostal k W. G. Sebaldovi a speciálně k jeho románu Austerlitz?
První setkání s románem bylo divné, nebylo to jako s Thomasem Bernhardem, který mě hned pohltil. Vzpomínám si také na jediné setkání se Sebaldem v Krakově, fascinovala mě jeho skromnost, lidskost i introvertnost, ale z jediného setkání člověka nelze poznat. Jeho dílo jsem moc neznal, líbily se mi víc jeho eseje než romány. Když jsem připravoval Kafku ve Varšavě, tak mi jeden z asistentů ten román přinesl s tím, že si myslí, že bych ho měl uvést, že já jsem ten pravý.

Lidovky.cz: Když jste si jej poprvé přečetl, měl jste hned jasnou představu, jak ho převést na jeviště?
Ponořil jsem se do něj, ale nebylo to lehké čtení. Zaujalo mě jeho novátorství, také jsem cítil, že je tam něco z Bernharda, dokonce bych řekl, že bez Bernharda by nebylo Sebalda. On je ale mužem smutku, zatímco Bernhard mužem zuřivosti, ale oba vyrůstají i z Franze Kafky. Jak říkám, cestu k němu jsem hledal, a tak když jsem se potkal s mým asistentem, řekl jsem mu, že to na jevišti nejde udělat.

Lidovky.cz: Proč?
Víte, u Bernharda funguje určitá dramatická energie, jsou tam vnitřní monology, zatímco tady je jenom člověk, kterému cosi hlodá v mozku. Po přečtení jsem ale tu knihu nemohl dostat z hlavy, pořád jsem se k ní vracel, psal jsem to i ve svých denících. Když mi pak ředitel divadla ve Vilniusu, kde jsem předtím režíroval Bernhardovo Náměstí hrdinů, nabídl, abych udělal Austerlitze, řekl jsem si, že je mi to zřejmě souzené a že do toho musím jít.

KRYSTIAN LUPA

■ Narozen 1943. Divadelní režisér, scénograf, překladatel, esejista, pedagog. Po absolutoriu vysokých uměleckých škol v Krakově a Lodži působil v divadle v Jelení Hoře a v Teatru Starem v Krakově. Zajímají ho autoři 19. a 20. století jako Dostojevskij, Čechov, Musil, Broch, Bernhard, Jelineková, Schwab. Zejména Bernhard je autorem jeho srdce, v 90. letech byla na těšínském festivalu k vidění jeho adaptace Bernhardovy Vápenky, v Plzni pak Immanuel Kant a naposledy Mýcení. Nedávno slavil úspěch s inscenací Factory vycházející z biografie Andy Warhola.

Lidovky.cz: Jaký klíč jste tedy našel?
Fascinovalo mě, jaký vztah vzniká mezi autorem, tedy vypravěčem a jeho hrdinou, který do svého stvořitele vejde a doslova jej vysaje jako upír. Autor mu pak už jen slouží. Říkal jsem si, že to je věc, které se mohu chytit. A usoudil jsem, že tak se dostanu k identitě té postavy, která je skrytá v nánosech času, ve stínu holokaustu a druhé světové války.

Lidovky.cz: Pro vaše inscenace je důležitý čas, který je v nich často téměř reálný. Jak jste došel k této poetice?
Inspiruje mě literatura, která tak s časem zachází. Všichni se pohybujeme v určitém časoprostoru a ten má své zákonitosti. Člověk, který chce něco vyřešit, najít sebe sama, roztahuje čas a hledá ve zlomcích vteřiny. Zdivadelnění je ideální způsob, jak se dostat spisovateli, který vás uhranul, do hlavy, jak z něj vydobýt jeho tajemství. V divadle se můžeme na to, co je pravdivé, podívat do větší hloubky. V případě románu Austerlitz jde přece hlavně o hledání ztraceného času, hrdina nejdůležitější čas svého života – dětství – ztratil, snaží se ho tedy nalézt a s tím i svou skutečnou identitu. Ale tento návrat je neznámou cestou, která vede temnotou. Bojuje s vymazáním své identity, sebepopřením, tady samozřejmě Sebald, který se kvůli hrůzám války styděl za své němectví, otevírá i své téma.

Když jsem začal pracovat s herci, pokoušel jsem se jít ve stopách hrdiny románu přesně tak, jak to Sebald líčí. Přišlo mi důležité navštívit Prahu a držet se jeho popisu, ale pak mi došlo, že on si jen hraje a kombinuje, že Prahu nazírá očima Franze Kafky a do románu vkládá své vnitřní pocity. Třeba dům, kde měl Austerlitz jako dítě žít, ve skutečnosti neodpovídá románu. Ještě působivější rozpad času jsem cítil v Terezíně, to město je opravdu ztracené v čase, jako by bylo zatavené v jantaru.

Lidovky.cz: Překvapilo mě, jaká bezútěšná místa, která se ve filmových projekcích v inscenaci objeví, jste v Terezíně našli. Jak se vám to podařilo?
Přijeli jsme tam z Prahy první den po vyhlášení loňského lockdownu a bylo to docela hrůzostrašné. Po prázdném Terezíně jezdila auta s reproduktory a vyhlašovala epidemii. Působilo to monstrózně, byl to jeden z mých nejpodivnějších zážitků. Do Polska jsme se vrátili na poslední chvíli, hranice se zavřely hned potom. V Terezíně jsme měli navštívit muzeum, což nešlo, takže jsme jak bezprizorní psi táhli prázdným městem a viděli místa jak z hororu.

Lidovky.cz: Jaký je váš vztah k Čechům, máte je rád, nebo k nim máte kritický vztah?
Zdá se mi, že česko-polské vztahy nějak ustrnuly. Za studentských let jsem měl k české kultuře mnohem blíž, jezdil jsem do Prahy a zamiloval jsem si ji. Obdivoval jsem novou českou vlnu, měl jsem zde řadu přátel, umělců, se kterými jsem nacházel společnou řeč. Dnes je mi trochu smutno, že ty někdejší vztahy vyvanuly. Je ale pravda, že před časem jsme v Praze hostovali ve Schwabových Prezidentkách a přijetí bylo velmi přátelské. Bylo to, jako bych se zase vrátil do starých časů. Do Československa jsem přijel i v roce 1968 a to byl silný zážitek. Názvy ulic byly ještě zamalované, cítil jsem velké národní semknutí.

Lidovky.cz: Patříte k silným kritikům současné polské vládnoucí garnitury. Změnilo se něco od doby, kdy jste na protest proti zmanipulovanému výběrovému řízení na místo ředitele ve wroclawském divadle přerušil práci na inscenaci Kafkova Procesu?
Dokud bude u moci vládnoucí strana Právo a spravedlnost, nic se nemůže změnit, může to být jen horší. To je válka. Tato strana chce mít umělce a lidi z kultury pod svou kuratelou, aby pokaždé přiběhli na jejich zavolání a dělali pro ně propagandu. To jsou stejné manýry, jaké měl Goebbels. Ředitel wroclawského divadla byl příliš nezávislý, takže brzo přišla odveta a musel být vyměněný. Stal jsem se očitým svědkem toho, jak bylo výběrové řízení manipulované a ti, kteří měli hlavní slovo, to ani nezastírali. Na záchodcích nám sdělili, že nás chápou, ale že mají pokyn shora, kdo divadlo povede. Z komise jsem proto vystoupil a pochopitelně vyhrál ten, kdo byl předem určený. Divadlo se rozpadlo, herci částečně odešli sami, jiné nový ředitel vyhodil. Byla to skutečná kafkárna. Takže v Polsku jsou dnes dva druhy divadel, jedna jsou prorežimní, které slouží vládnoucí straně, a herci se tam prostituují. A pak máme divadlo svobodné, které může fungovat tam, kde není závislé na penězích od státu, což je třeba ve Varšavě díky primátorovi. Takže mně čtyři divadla nabídla, abych v nich dokončil Kafkův Proces. Udělám ho, ale po tom všem bude úplně jiný, než jsme původně zamýšlel.

Lidovky.cz: Máte jako kritik režimu problémy se svými projekty?
Existuje skrytá cenzura, prostě ti nepohodlní nedostanou peníze a já jsem na černé listině. Vím bezpečně, že Institut Adama Mickiewicze má příkaz nedat mi žádné finance, takže se mi třeba nepodařilo získat prostředky na uvedení inscenace v New Yorku.

Lidovky.cz: Vy ovšem úspěšně pracujete v prestižních evropských divadlech, čímž také propagujete polské umění. Nebylo by chytřejší vám peníze dát a „pěstovat“ si vás?
Na začátku se mě snažili získat, a nejenom mě i další umělce, známé herce. Ale nevyšlo jim to, tím, jak se chovají, ještě víc lidí zahnali do opozice. Oni se teď snaží vést s umělci jakousi hybridní válku a odpoutat pozornost od uměleckých záležitostí ke vztahům v divadlech, což je komické. Kdyby vládli normální nezamindrákovaní lidé, pochopili by, že herci a umělci vůbec se vůči politikům budou vždy vymezovat a také si z nich budou utahovat. To je ve zdravé společnosti normální. Jenže naši politici nemají vůbec smysl ani pro sebereflexi, ani pro humor, a berou se smrtelně vážně. Polské ministerstvo kultury se chová jako mafie, je v zajetí psychózy a msty vůči lidem, kteří mají jiné názory.

Lidovky.cz: Bylo by vám proti mysli režírovat v českém divadle?
Dřív jsem hodně české divadlo obdivoval, hlavně velké scény. Teď nemám takový přehled, musel bych se znova dostat do obrazu. Kdyby mně někde něco nabídli, určitě by mě to zajímalo a uvažoval bych o tom.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!