Na sólovou dráhu se Waters poněkud nedobrovolně vydal v době natáčení alba The Wall v roce 1982. V tu dobu byl znechucený z toho, že původní kouzlo novátorských Pink Floyd v prostředí obřích stadionů vyprchalo a zbyla mašinerie na masovou zábavu a výrobu peněz.
„Je velmi těžké hrát v situaci, kdy lidé pískají a křičí, házejí věcmi, vrážejí do sebe... Ale současně jsem cítil, že jsme tu situaci sami svou chamtivostí vytvářeli,“ cituje Waterse jedna z biografií.
Jeho bývalí kolegové zas tvrdí, že Waters se v kapele choval jako samovládce, daleko víc ho začaly zajímat texty než hudba, kterou podle nich začal vykrádat sám sebe a přitom si svoji práci bránil víc než kdy dřív.
„Kouzlo se vytratilo někdy v roce 1977, když byla kapela natolik slavná, že jediné, o co se všichni zajímali, byla čísla. Proto jsem napsal Zeď a zapřísáhl se, že na stadionech už nikdy hrát nebudu,“ dodal Waters k poslední práci s Pink Floyd, albu The Wall, obrazně vztyčené bariéře mezi odlidštěnou zábavou na pódiu a davu před ním.
Roku 1986 Waters podal na své bývalé spoluhráče, tedy Davida Gilmoura, Nicka Masona a Richarda Wrighta žalobu, aby jim zabránil používat jméno Pink Floyd na koncertech a nových deskách, ovšem neuspěl.
Soutěžím sám se sebou a prohrávám
O rok později sledoval, jak jeho bývalá kapela, rozšířená o najaté hráče, vydělala na úspěšném turné k desce A Momentary Lapse of Reason 30 milionů dolarů, zatímco Watersova sólová kariéra s novým, koncepčním albem Radio K. A. O. S. poněkud stagnovala.
„Nezapomenu, jak jsem tehdy hrál v Cincinatti pro patnáct stovek lidí v hale, kam se jich vejde osm tisíc, zatímco moji bývalí kolegové hráli o den později na vyprodaném fotbalovém stadionu,“ vzpomínal na tu dobu později. „Soutěžím sám se sebou a prohrávám,“ vyjádřil tehdy pocity z toho, že se mu vlastní práce nakonec stala konkurentem.
Klasický „floydovský“ repertoár má ale neztenčenou sílu. Po pádu berlínské zdi předvedl Waters na Postupimském náměstí v červenci 1990 koncertní verzi alba The Wall, jíž oslavil znovusjednocení Německa. Koncert s řadou vzácných hostů měl gigantické proporce – na místě jej sledovalo tři sta tisíc diváků a 5 milionů u televizí.
V roce 1992 Waters natočil sólové album Amused To Death. Jak napovídá její název, odkazující ke knize Neila Postmana, vypovídá o neblahém vlivu televize a masových médií vůbec. Před koncem tisíciletí se vydal na turné nazvané In The Flesh (Osobně), kde zařadil i slavné hity Pink Floyd. Setkalo se s velkým úspěchem a Waters si je prodloužil na celé tři roky.
Na otázku, zda se zařazením klasických písniček Pink Floyd do sólového repertoáru snaží získat alespoň část svého dědictví, v roce 1999 odpověděl: „Viděl jsem video z nedávného turné mých bývalých kolegů. Začalo mi být jasné, že tomu vůbec nikdy nerozuměli. Asi jako většina lidí – jakmile je tam spousta světel a poznají známé melodie, jsou relativně šťastní.“
Předloni ovšem alespoň na třiadvacet minut tuto ostře nabroušenou válečnou sekyru zakopal – jásot mezi věrnými fanoušky Pink Floyd vyvolal koncert Live 8, kde Pink Floyd spolu s Watersem vystoupili se šesti skladbami ve jménu dobročinnosti. Před známou Wish You Were Here (Kéž bys tu byl) Waters řekl: „Stát tu s těmi třemi je po všech těch letech dost emocionální... Děláme to pro všechny, kdo tu s námi nejsou, samozřejmě zvlášť pro Syda,“ připomněl původního člena kapely Syda Barretta, jenž zemřel loni v červenci.
„Řekl bych, že mou prací za ta léta bylo zčásti ozřejmit sám sobě vlastní pocity nad ztrátou otce, vyjádřit pocit studu a odcizení. Chtěl bych, aby to bylo srozumitelné nejen mně, ale i dalším lidským bytostem,“ prohlásil Waters o esenci svého hudebního snažení.
„Dívám se zpět na podobné písničky, jako byla Echoes (z alba Meddle vydaného 1971), kde se zpívá: Dva cizí lidé procházejí ulicí/ Náhodou se jejich pohledy střetnou/ Já jsem ty/ A co vidíš ty, jsem já. Právě tohle spojení je základem veškeré mojí práce – spojení nejen s druhými lidmi, ale i s tím, co můžete nazvat Bohem.“
