Nebojte se perverze. Trpět je normální, říká umělec Ivan Pinkava

Ale nejde jen o Prahu. Pinkava po Rudolfinu vystavoval v řadě galerií po světě: v Moskvě, Aténách, Bologni, Paříži nebo Padově.

LN? Setkání s vašimi fotografiemi může být šok. Časté motivy jsou zmar a smrt. "Akt smrti", jak píše kurátor Jiří Vaňous.
Ale to je jen jedna z vrstev. Vyrůstal jsem ve Šluknovském výběžku, tedy v Sudetech. Podivný zmar tam byl ve vzduchu, všude ruiny zaniklých domů, celých vesnic. V lesích byly vykradené, zničené kostely, dveře zatlučené prkny, dovnitř jsme nakukovali klíčovými dírkami. Mělo to svou krásu i poezii, dítě to jako zmar nevnímá, spíš to bylo zázračné tajemství. Možná to je to správné slovo, protože právě tajemství patří k zmaru a smrti. Vzpomínám dodnes na Boží hrob v lesní, opuštěné a keři zarostlé Getsemanské zahradě spojené s německým rozvaleným hřbitovem. Chtěl jsem si odtamtud něco odnést domů. To mi ale bylo zakázáno, protože z hřbitova se nesmí nic vzít, jinak bych prý do roka zemřel.

LN: Vaše umění je považováno za nepolitické. Strávil jste dětství v Sudetech, válcovaných nacismem i komunismem do dřeně. I kdyby všichni psali o manýrismu, dekadenci, nadčasovosti, jde o to, že Pinkava je právě z tohoto kouta Čech.
Mě politika zajímá, chci vědět, kdo tu vládne, co se s námi děje. Zajímá mne ovšem mimo umění. Když se mě po revoluci v cizině donekonečna ptali, jak se politické změny projevují v mé práci, tak jsem koukal úplně vytřeštěně. Nechápal jsem, proč bych změny v Čechách měl promítat do svých věcí. Umění se pro mne vztahuje především k obecným věcem, k metafyzice, absolutnu. A pokud je takto založené, tak je svým způsobem vždy i angažované, jenže mimochodem. Komunisté tohle skvěle cítili a jaksi ctili. Všichni umělci, kteří si tímto způsobem zadali, bývali neomylně zakazováni a uklízeni z veřejného života. I dnes mi na tzv. angažovaném umění vadí, že ho chtě nechtě čtu pořád jako zploštělou agitku, která ve skutečnosti vzniká v chráněném salonním prostředí, byť třeba na ulici. Navíc často pokrytá a ošetřená grantovým závojem. Je to leckdy komické.

LN: Smrt jako téma. Jaká je vaše zkušenost se smrtí?
Asi jako u každého v mém věku. Už mi zemřelo pár přátel na nemoci nebo dobrovolným odchodem. Nejsilnější zkušeností byla smrt mé mámy. Bylo to moc těžké, přesto to nebylo, když se koukám zpět, děsivé. Myslím, že její umírání bylo o vznešenosti až do konce. O nečekané síle. Zemřela na rakovinu. Pamatuju, jak na zádušní mši v pohřební kapli zazvonil na začátku zvon, synchronně prásknul blesk a vypukla taková bouře, až do kostela okny protékal lijavec. A po celou mši opravdu blikaly žárovky, jak z céčkového filmu. Mše skončila, temnotu prolomilo slunce a venku byl úžasný červnový vlhký teplý vzduch. Tehdy jsem měl silný pocit, že ji nebesa vyrvala zemi. Protože vím, že ona měla svoje běsy.

LN: Kdy to bylo?
Před pěti lety, týden po mé vernisáži v Rudolfinu. Dnes už o tom mohu trochu snáze mluvit, ta výstava celá vznikala na pozadí umírání. Dodnes se mne občas někdo ptá na fotografii Ecco la Luce, která byla ústřední fotkou k výstavě. Zda souvisí s chemoterapií. Myslím, že ne.

LN: Tehdy jste vystavoval monumentální kolekci Heroes. Na vaší poslední pražské výstavě, v Galerii 5. patro, jste návštěvníkům řekl mimo jiné: Člověk se nemá bát perverze. Jak jste to myslel?
Myslím, že bychom se neměli bát obrazů, které vyplavuje naše podvědomí. Pokud s nimi budeme pracovat, a ne před nimi utíkat, tak se perverzními nestaneme. Vždyť znáte tu hysterickou americkou pruderii, která na jednu stranu postihuje kdeco a ve výsledku pak se stejnou intenzitou perverzitu průmyslově produkuje, vydělává na ní a přesvědčuje nás, že to je svoboda. Je odlišné pracovat s takovými obrazy v umění a průmyslově je produkovat. Stejné je to v umění třeba s krutostí.