Se svým publikem se Paul Simon rozloučil 22. září ve Flushing Meadows Corona Parku v rodné newyorské čtvrti Queens. Tedy na místě, kam podle vlastních slov v dětství dojel za dvacet minut na kole.
Je to pěkná symbolická tečka, nicméně člověku, který viděl nějaký Simonův koncert z poslední doby, třeba ten pražský v O2 Areně v říjnu 2016 anebo aspoň slyšel poslední živé album The Concert in Hyde Park z loňského roku, nad tím tak trochu zůstává rozum stát. Takhle vitální umělec bez očividných problémů chce opravdu skončit?
Doufejme, že má na mysli jen dlouhá turné a netýká se to třeba jednotlivých koncertů a už vůbec nahrávání desek. Protože i z nové studiové nahrávky je slyšet, že dobrá forma ani výborné muzikantské nápady Paula Simona rozhodně neopustily.
Druhá šance
Základní důležitá informace k novému albu In The Blue Light zní, že se jedná o deset písniček, které už Paul Simon v minulosti nahrál, má ale pocit, že jaksi zapadly. On sám je přesvědčen o jejich kvalitě, a tak jim dává „druhou šanci“ v nových úpravách. Ty se týkají jednak aranžmá, jednak muzikantského obsazení, pro každou píseň jiného, ve kterém sahal ke světové extratřídě, a to zejména z jazzové oblasti, přičemž s některými má bohatou společnou minulost, s jinými spolupracuje poprvé.
Hrají tu bubeníci Steve Gadd a Jack DeJohnette, basista John Patitucci, saxofonista Joe Lovano. Největšími jmény jsou bezesporu trumpetista Wynton Marsalis a hlavně kytarista Bill Frisell, který svým nezaměnitelným zvukem probarvil tři písně.
Zajímavá je sestava oněch deseti písní. Už bylo naznačeno, že se Simon držel myšlenky zrecyklovat písně spíše pozapomenuté. Je tudíž logické, že vynechal tři základní okruhy: skladby z období spolupráce s Artem Garfunkelem, největší hity sólové dráhy a písničky ze svého nejúspěšnějšího alba Graceland.
Album sice není chronologicky řazeno, nalezneme na něm například porůznu rozeseté hned čtyři písně, jež původně vyšly roku 2000 na albu You’re the One, nicméně je symbolicky zarámováno nejstarší a nejmladší skladbou. Desku otevírá v bluesovém duchu One Man’s Ceiling Is Another Man’s Floor z roku 1973 a uzavírá folková balada, jedna ze tří zmíněných „frisellovek“ Questions for the Angels, původně z roku 2011.
Přestože každá píseň je vlastně jedinečný monolit, de facto solitér, album drží pohromadě tak, jako by sestávalo z písní vzniklých v současnosti.
Snový surrealismus
Simonova tvorba sice procházela nejrůznějšími zákruty, ale vždy vlastně jen po formální stránce. Základem vždy byly písničky jako takové a proto s nimi lze volně naložit podle momentální potřeby.
Dvě písně se nicméně výrazně vymykají a i v rámci skvělého alba jako celku září. Jsou to ty, na nichž Paula Simona doprovází newyorský komorní orchestr yMusic. V písni Can’t Run But z alba Rhythm Of The Saints (1990) původní aranžmá melodických perkusí přechází v nové instrumentaci Bryce Dessnera (jinak kytaristy populární americké kapely The National) na smyčce a píseň dostává podobu myšlenkově dost blízkou písňové tvorbě Philipa Glasse – na níž se ostatně Simon kdysi spolupodílel.
A nádherná René and Georgette Magritte with Their Dog After the War z desky Hearts And Bones (1983) v předivu v nejlepším slova smyslu éterických dechů a písničkářovy elektrické kytary výborně navozuje – možná jen tak mimoběžně – snovou atmosféru obrazů „titulního“ belgického surrealisty.
Píseň na prvním místě
Ale nejen vrstevnatá aranžmá na pokraji soudobé klasické hudby jsou hlavními záchytnými body alba. Ten první přichází už ve druhé písni alba Love ve střídmém aranžmá, jehož dominantou je surfově znějící elektrická kytara Billa Frisella.
Anebo The Teacher, kde základní part akustických kytar slavných brazilských bratří Odair a Sérgia Assadů hrajících v klasickém modu protínají sólové saxofonové vstupy jazzmana Waltera Blandinga – ani to ale není žádný „experiment pro experiment“, také zde je na prvním místě samotná píseň.
Podobným příkladem může být Some Folks’ Lives Roll Easy. Její aranžérsky dost dobový charakter na původní nahrávce z alba Still Crazy After All These Years (1975) určovalo elektrické piano a mohutný zvuk orchestru.
Aktuálně Simon vsadil na křehkost a zadumanost jedné větve moderního jazzu `a la třeba Brad Mehldau, klávesový part převzal akustický klavír mladého jazzmana Sullivana Fortnera a saxofonovou drobnokresbu Davida Sanborna nahradil legendární Joe Lovano. Píseň získala zcela nový výraz, a přesto zůstala sama sebou.
„Revize“ starých nahrávek bývají v hudebním světě považovány za něco méněcenného, k čemu se umělci obvykle uchylují, když jim dojdou nápady na novou tvorbu. Simonovo album In The Blue Light je důkazem, že ani takto jasný axiom nemusí platit vždy. Dokonce by se chtělo říct, že jeho kvalita volá po pokračování.
