Nemohu se na úvod nezeptat: slavíte narozeniny ve stejný den jako Ástor Piazzolla. Považujete to za jakési „znamení“, že se máte jeho hudbě věnovat?
To určitě ne, nehraji Piazzollu proto, ale možná, pokud někdo víc věří na horoskopy, tak znamení ryb se připisují nějaké charakteristické vlastnosti, které podle dokumentů, životopisu a svědectví o něm shledávám se mnou podobným. Taková ta jeho pověstná tvrdohlavost a důraz na individualitu, hudebně pak výbušná směs melancholie a dravosti, kombinace stylů, prvky improvizace – toto vše a ještě mnohé další jsou určité spojnice, které při hraní a poslechu jeho skladeb pociťuji a jsou mému naturelu blízké.
Čím vám Ástor Piazzolla učaroval natolik, že mu věnujete už druhé kompletní album?
Myslím, že každý vnímavý a hudbymilovný člověk se Piazzollou nechá lehce očarovat. U mě se to trochu zvrhlo v touhu jeho skladby nejen pasivně poslouchat, ale také aktivně hrát. A to je zásadní rozdíl. S tím byla trochu práce navíc, protože Piazzolla sice zanechal pár orchestrálních skladeb, ale lesní roh v nich použil zřídka. Definovat slovy, proč tomu tak je, není snadné. Tak tedy jen stručně – je mému srdci blízký.
Berete piazzollovský projekt jako standardní součást vaší umělecké dráhy, nebo je to „úkrok jinam“?
Setkávám se s názorem, že od hráče na lesní roh se očekává standardní repertoár, tedy Mozart, Strauss a pár dalších skladeb. Moje hudební vzdělání bylo založeno na posouvání hranic těchto standardů. Takže mé výlety za hranice originálních skladeb jsou časté a beru je jako nedílnou součást svého profesního směřování a ne jako úkrok stranou. Dá se říct, že si libuji v tom, že můžu na hornu prezentovat hudbu čtyř století a mnoha žánrů.
Měl jste možnost Piazzollu konzultovat s jeho dlouholetým spolupracovníkem, houslistou Fernandem Suárezem Pazem. Dal vám nějaké rady, bez kterých byste se neobešel?
Několikrát jsem v Argentině hrál v Teatro Collón jako sólista a v orchestru byla řada muzikantů kteří hrají také tango klasické, i kteří s Piazzollou účinkovali. Od nich jsem se ledasčemu přiučil, ale nejlepší „virtuální“ učitel je Piazzolla a jeho kolegové. Mezi nimiž byl pan Paz naprosto nepřeslechnutelný. Ale nejen nahrávky live koncertů, mnohé se dá vyčíst i z not. A co bylo pro mne opravdu důležité: zažít Buenos Aires, charakter jeho obyvatel a samozřejmě i nasát atmosféru tančíren zvaných milongy.
Je v Piazzollových skladbách něco, co dokáží správně zahrát nebo „vycítit“ jen Argentinci?
Možná ano, některé detaily, které musí klasický muzikant spíš odbourávat. Pro příklad naučit se hrát tak trochu nerytmicky. My jsme zvyklí na přesnou souhru, nebo po ní alespoň toužíme. Tento styl však vyžaduje druh jazzové uvolněnosti. Jinak ty různé typické ruchy a zvuky, vyluzované na nástroje netradiční technikou hry, se dají naučit lehce.
Piazzollovu hudbu interpretují hudebníci různých žánrů včetně jazzmanů, kteří se nerozpakují na jeho témata improvizovat. Vejde se improvizace i do vašeho pojetí?
Vyložená improvizace to není, spíš zdobení, ornamentika melodií. Největší improvizací na novém CD je velká sólová introdukce našeho klavíristy Václava Krahulíka před skladbou Adios Nonino, které říká fixovaná. Ta, kromě jiného, rozhodně stojí za poslech!
Vydal jste už třetí album u vydavatelství Animal Music, primárně zaměřeného na jazz. V něm se lesní roh až na drobné výjimky prakticky nevyskytuje. Neuvažujete o tom, že byste do tohoto žánru vstoupil?
Možná jsem do něj už tak trochu vstoupil. Rozhodně nejvíce v dalším projektu u Animal Records, na albu Prometheus s Nikol Bókovou. Tam je opravdu nakročeno tímto směrem. Ale jako jazzman se rozhodně necítím. Rád jsem součástí nových projektů, a pouštím se s radostí do všech skladeb, které mi dávají smysl. A jak řekl Leonard Bernstein, „hudba je buď dobrá nebo špatná“, jiné škatulkování není potřeba. Ovšem k vydání jsou připraveny i jiné kousky. Některé úplně klasické, jako hornové koncerty s orchestrem FOK, jiné zase trošku překvapivé, například Mahlerovy písně.
Jste iniciátorem a tváří sbírky na podporu umělců, které připravila pandemie o možnost výdělku. Proběhla už ve dvou kolech. Jak byla úspěšná a podle jakého klíče jste rozdělovali získané finance?
Díky dárcům, spoluiniciátorům, podporovatelům z řad kolegů a kamarádů, ale i některých politiků, kteří se podíleli na její propagaci a dali jim tu správnou energii, byly úspěšné. Finanční podpora byla směřována k hudebníkům OSVČ, volnonohařům, a jejich rodinám. I když si všichni uvědomujeme důležitost nasazení v takzvané první linii, snahou těchto sbírek byla jak pomoc, tak signál směřující do vlastního oboru, který jsem očekával trochu silnější, jak od širšího politického spektra, i kulturních institucí. Tak ho snad částečně i tyto sbírky suplovaly a pomohly jednorázovou částkou deset nebo dvacet tisíc korun zhruba sto sedmdesáti kolegům.
