Sobota 13. dubna 2024, svátek má Aleš
130 let

Lidovky.cz

Kultura

V knize Život za život je srdce celý člověk. Francouzská spisovatelka napsala zneklidňující a intenzivní text

Poprvé v češtině. Život za život je prvním titulem Maylis de Kerangalové, který se dostává k českým čtenářům. Autorka jej přijede představit na květnový veletrh Svět knihy. foto: MARATON – JEAN-FRANCOIS ROBERT

„Co budeme dělat, Nikolaji?“ „Pohřbíme mrtvé a opravíme živé.“ Tak se baví dvě postavy ve hře Platonov, dramatické prvotině Antona Pavloviče Čechova. Napsal ji ve svých osmnácti v roce 1878. A právě tyhle dvě věty cituje francouzská spisovatelka Maylis de Kerangalová (* 1967) ve svém románu Život za život.
  5:00

Ta citace má v autorčině próze, publikované v originále před devíti lety, ústřední místo, vlastně se kolem ní v příběhu všechno točí – kolem motivu smrti a života, pohřbu a zrození. Postavou, které se to týká, je pak jistý Simon Limbres, pozdní puberťák, co se právě klube na světlo dospělosti; je mu jen o rok víc než Čechovovi, když psal svého Platonova.

Je modelovaný docela vstřícně: s rodiči (jimž sice vzájemný vztah trochu hapruje) je jedna ruka, podobně s mladší sestrou, podobně se svou holkou. Negativní emoce totiž vybíjí adrenalinem: sjíždí s partou na surfu ty nejvyšší mořské vlny. Jenže při jednom návratu z téhle dobrodružné výpravy má jejich dodávka bouračku – pro Simona s fatálními následky. Jakkoli jeho tělo na přístrojích v nemocnici dál funguje, jeho mozek zemřel.

MAYLIS DE KERANGALOVÁ: ŽIVOT ZA ŽIVOT

Překlad Tomáš Havel

Maraton, Praha 2023, 224 s.

Tady autorka otvírá základní ze svých naléhavých otázek: Má lidská jedinečnost svou esenci, svůj život v srdci – anebo právě v mozku? Zatímco mýty a dávná vyprávění sázejí po tisíciletí na srdce, věda má od přelomu 50. a 60. let minulého století jasno: člověka dělá mozek. Simon je tedy vlastně nemrtvý mrtvý. Jeho rodiče sotva stihli přijmout tu hroznou zvěst a je před nimi brutální volba: nechat vlastní dítě rozebrat na orgány, darovat plíce, játra, ledviny, srdce? Nakonec kývnou; mozek přehlušil srdce. Čtyři orgány dají šanci čtyřce potřebných; životy za život. Tady měl asi rezonovat český titul knihy. Jenže první asociace vedou čtenáře jinam: oko za oko, zub za zub. Francouzský titul míří přesněji a hlouběji: Opravit živé. Zvládnout vědou unikavý život.

Moucha a úzkost

Právě tak kontrastně píše Maylis de Kerangalová. Vede přesný příběhový řez jako chirurg, v jádře věrně slouží rozumu, ale všecka ta bohatá dužina kolem jádra je spontánně emoční, romantická. Poezie a věda, báseň a pravda. Navíc ten text není bůhvíjak dějový ani dynamický, rozlévá se pozvolna do šíře, v mohutný obrazec s pestrým, proměnlivým vzorem. Sílu bere z portrétních odboček a vsuvek, které rekonstruují život a dílo těch, kdo byli s hlavní postavou v nějakém bližším i vzdálenějším vztahu; rodičů stejně jako lékařů, darujících i obdarovaných. Sílu bere ze soustavného propadání do dalších kruhů vzpomínek a vrstev jemné psychologie.

Vlastně ten text připomíná svou povahou moře, zdánlivě klidnou plochu hladiny, kterou vzápětí pozře mohutná vlna. A pak znovu a další. Ta neodbytnost vyprávění o jedné smrti, která ústí ve čtyři možnosti (staro)nového života, doráží na čtenáře vyloženě fyzicky. Je to skoro jako v těch nejlepších filmových body-hororech Davida Cronenberga jako Mláďata, Moucha nebo eXistenZ; ne existenciální, rovnou esenciální úzkost, při které člověk cítí, jak zběsile pracují orgány v jeho vlastním těle – na prvním místě samozřejmě srdce.

Když se v textu ženou ulicí grupy fotbalových chuligánů a šíří svůj tradiční nihilistický chaos, volají nadšeně po vlastním zániku, je v tom spíš úleva než děs; tohle je komické. Když ale Simonova matka vidí, že jejímu synovi pořád bije srdce, jakkoli je mrtvý, to srdce, jehož první ozvy slyšela, když byl ještě zárodek v její děloze, je to čirý děs, úleva nikde žádná; tohle je tragické.

Úder ohlašující svítání

Zatímco dřívější myšlenkové školy měly za to, že člověku dává i bere život bůh, poslední půlstoletí je tím bohem doktor. I na tuhle fasetu se ve svém vrstevnatém vyprávění autorka soustředila. Na jedné straně ambice, prosazované neslitovně a cynicky, s veškerou surovostí vůči konkurenci; na druhé straně ale chuť pomáhat, víra v život. Takže znovu ten svár mozek versus srdce.

Během textu čtenáři rychle dojde, kterému orgánu fandí autorka. V jejím podání je srdce celý člověk, město, svět – a letí dokonce ke hvězdám, byť jen obložené ledem na palubě letadla směr nemocnice. Rovněž loučení s tělem mrtvého, jemuž lékař zpívá „píseň krásné smrti“, a taky vítání orgánu, co ožil v novém těle (“první úder ohlašující svítání“) – to vše jsou vyloženě rituální situace, obrazy nabité prvotní magií, prostě srdeční záležitost...

Maylis de Kerangalová napsala (a Tomáš Havel skvěle přeložil) neskutečně intenzivní, zneklidňující text. Román, který zasáhne čtenáře komplexně, otiskne se do něj, vryje se do jeho racionality i iracionality. Z obou stran. Z té, která pohřbívá mrtvé – i z té, jež opravuje živé.

Autor: