Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po King Kongovi se Jackson vydal na výlet do nebíčka

Kultura

  15:04
Film Pevné pouto je bolestně výstižnou ilustrací toho, jak to může dopadnout, když fantazie, zbavená vnějších omezení, narazí na svůj vnitřní limit a rozbije si o něj nos.

Jacksonův snímek Pevné pouto foto: allmoviephoto.com

Příběh kariéry Petera Jacksona je možné vnímat jako příběh o triumfující fantazii. Novozélandský amatér v kutilských podmínkách natáčí hororové komedie, které okouzlí labužníky filmové ujetosti po celém světě (snímky Vesmírní kanibalové a Braindead). O pár roků později tenhle – pro velký byznys stále ještě "no name" tvůrce – vydupe ze země z obchodního hlediska velice riskantní projekt třídílné ságy za neskutečné peníze a uspěje s ním lépe, než by kdo čekal, z komerčního i uměleckého hlediska (trilogie Pán prstenů).

Natočí rozmáchlou verzi formativního snímku svého dětství (King Kong), v níž lze vidět přinejmenším opulentní rozmar tvůrce, který si může dovolit prakticky cokoliv. A pak... Pevné pouto. Jauvajs.
V Jacksonově novince se dá najít hodně společných prvků s jeho starším snímkem Nebeská stvoření z roku 1994 (režisér v něm pro film objevil Kate Winsletovou) – dospívající dívky, vražda, prolínání reálného a fantazijního světa. To srovnání pro Pevné pouto ale nedopadá vůbec dobře. Jackson v něm vytvořil série jistě pracně vytvořených obrazů, v nichž je vše zvnějšněné tak detailně a popisně, že na cokoli vnitřního nezbývá místo.

Jacksonovi se nedá upřít jistá troufalost. Jeho film je pokusem o vizualizaci neviditelného a těžko zobrazitelného – tím prvním je posmrtný život, druhým bolest ze ztráty dítěte a vyrovnávání se s sní. Film je adaptací úspěšného románu Alice Seboldové, hrdinkou je dospívající dívka Susie (Saoirse Ronanová), která právě prožívá nesmělé náznaky první lásky. Je ale zavražděná nenápadným sousedem Harveym (Stanley Tucci), po smrti se ocitne v jakési nebeské předsíni (nikoli ve smyslu tradičně chápaného očistce), bloudí divukrásnými krajinami, občas tam někoho potká, a především sleduje svou rodinu (otec Mark Wahlberg, matka Rachel Weiszová, babička Susan Sarandonová), která se pokouší dát svůj život zase dohromady, je svědkem i pátrání po vrahovi. Susie se také snaží srovnat s tím, o co všechno v pozemském životě přišla, nějak ho v sobě uzavřít.

Největší přednosti snímku jsou Ronanová a Tucci – ta jedna společná scéna, kterou ve filmu mají, se skutečně zaryje pod kůži, je to působivý obraz zavražděné nevinnosti. Tahle intenzita se už do Jacksonova filmu ale nevrátí. Jednak je to určitou zběžností vyprávění, jež je častá při zpracovávání obsáhlejších literárních předloh. Něco se dá přičíst ne zrovna šťastnému castingu, což se týká především Wahlberga a Weiszové. Především se ale "vyznamenal" režisér. Při vykreslování Ameriky 70. let se mazlí s rekvizitami způsobem hodným české retrokomedie, vytváří tak vrstvu jakéhosi pozlátka, již herci, kteří se nemohou opřít o silně napsanou postavu, nejsou schopni prorazit. Skutečný průšvih je ale Jacksonovo zásvětí. Asi jako kdyby v sobě autor výtvarné koncepce časopisu Strážná věž objevil surrealistické sklony. Výsledkem je fádní pohlednicovost, ozvláštňovaná opět velmi fádními fantaskními prvky. Podle Petera Jacksona člověka po smrti asi čeká předávkování velmi měšťansky chápaným krásnem. Předpokládaná vizuální hostina se mění v doklad nedostatku představivosti, její mělkosti či krátkozrakosti. Místo, kam odcházejí duše je v Jacksonově pojetí bezduché. Povrchně a vyprázdněně zobrazená hlubina.