Všechny Nolanovy filmy mají ve svém středu člověka, který je svou věcí posedlý natolik, že nedokáže nebo nemůže žít normální život. V Počátku je tímhle hrdinou Dom Cobb, absolutní špička v umění takzvané extrakce – kradení myšlenek spícím lidem.
Ty nejlepší Nolanovy filmy (počítejme mezi ně i jeho druhý celovečerní titul Memento) pak stojí na nápadu zavádějícím způsobem jednoduchém. Stejně tak Počátek: ve spánku je přece podvědomí nejotevřenější a nejzranitelnější, tak proč by se do něj nemělo dát "nabourat" zvenčí?
Příběhů o vstupování do cizích snů existuje bezpočet, Nolan na tomhle základě vybudoval fantasticky komplexní děj, v němž nechybí globální průmyslová špionáž, dávná soukromá traumata, celé bortící se světy a vtipné honičky v ulicích, na sněhu i ve stavu beztíže. A všechno to drží pohromadě – což je tím obdivuhodnější, že Nolan pracuje se strukturou několika snů vnořených do sebe.
Chvíli trvá, než se jeden zorientuje, protože je vržený nemilosrdně doprostřed děje. Už jen najít se v něm je nicméně divácká rozkoš, protože Nolan dávkuje informace tak akorát rafinovaně. Poměrně brzo začne být jasné, že Počátek bude film à la Podraz: první část zabere příprava velké akce, která se pak odehraje v části druhé.
Nolan věnuje úvodní fázi Počátku tomu, aby publiku názorně vysvětlil, jak práce extraktorů a svět snů v jeho imaginaci funguje. Už jen tahle hodina je báječná jízda bez zastavení. A to je přitom jen začátek: samotná akce má ještě dalších devadesát minut takřka bez zastavení...
Roviny, kam se podíváš
Na Počátku neudivuje to, že v něm figurují vynikající herecké výkony (Leonardu DiCapriovi v hlavní roli sekundují například Cillian Murphy či Ellen Pageová), dokonalé triky či precizní režie; na to už jsme si u jeho autora zvykli. Nolanův triumf tentokrát spočívá v tom, že dokázal vytvořit celý svět, který je "za pochodu" dost náročné stíhat chápat, ale který je díky systému pravidel nenapadnutelně soudržný.
Jeden z jeho hlavních zákonů zní, že rychlost plynutí času se ve snech vnořených do sebe násobí. Tatáž parta hrdinů tak může v jednom okamžiku být (a spát) v letadle, v dodávce pod palbou, v luxusním hotelu, na zasněžené pláni a ještě někde úplně jinde a provádět tam ty nejdivočejší kousky, přičemž v jednom světě uteče sotva pár vteřin, zatímco v jiném celé dekády.
Jako tolik věcí v Počátku, i střih je brilantní a funguje na několika úrovních. Na té nejzákladnější zajišťuje, aby (zejména) akční scény zůstávaly přehledné. Na druhé se stará o to, aby prolínání jednotlivých snových rovin dávalo smysl a aby se v nich divák neztratil. A na té nejvyšší staví za sebe sekvence akční, melodramatické a myšlenkově náročné tak, aby mezi nimi nezůstala jediná škvíra a film působil z jednoho kusu – stejně jako jeho vnitřní svět.
Hračička Nolan ho zabydluje dalšími a dalšími drobnostmi, díky nimž profese extraktorů vypadá jako práce jako každá jiná. Extraktoři třeba používají takzvané totemy – drobné objekty, jež jim pomáhají detekovat, zda zrovna sní, či bdí. Pro načasované probuzení používají techniku "nakopnutí" – například vychýlení rovnováhy, které spustí alarm ve středním uchu i ve spánku.
Svět Počátku má perfektní vnitřní logiku. Vyčíst mu lze snad jen to, že jde o logiku racionální, a ne snovou, surreálnou; sny v tomhle filmu však zkrátka staví takzvaní architekti.
Nejen v obsazení DiCapria má Nolanův film společné plochy se Scorseseho nedávným Prokletým ostrovem, kde snová logika naopak hraje důležitou roli. Podobně v sobě kdysi vzájemně rezonovaly Dokonalý trik a Skrytá identita. Slast (meta)narativních hrátek Dokonalého triku Nolan letos nepřekonal. Natočil "jen" bezchybnou letní podívanou – a už teď možná nejlepší film roku.
