Ať už by jeden chtěl proti filmu Simona Westa vznést libovolnou výtku, je možné ji odpálit s tím, že Expendables jsou takoví či onací vědomě a záměrně. Není to trochu pitomé? O to přece právě jde. Přijdou vám ty fóry vtipné? Ovšemže ne. Anebo takhle – ty zdánlivě nevtipné fóry si ve skutečnosti velmi utahují z toho, jak klopotně to vypadá, když se v akčních filmech jistého typu začne žertovat.
Je to tak, dvojka Expendables hraje na strunu nostalgie po jednom specifickém druhu pitomosti, nabízí pohled na zestárnuvší akční hrdiny, kteří jsou svému dědkovství schopní se smát, diváci se mohou smát s nimi a všichni dohromady si mohou připadat tak nějak nad věcí. A vlastně to tak funguje, alespoň do jisté míry. Kdyby ale režisér a jeho tým projevili trochu méně zručnosti a okázalého nadhledu, mohlo vzniknout dílo ne snad lepší, ale jistě zapamatovatelnější. Na druhou stranu – ty základní funkce dvojka Expendables plní. Staré pušky pálí, kopou, lámou kosti, kroutí krky, zlí chlapi krvácejí a všechno to celkem odsýpá.
Ti zlí chlapi jsou v úvodní sekvenci filmu z Nepálu, tipoval bych je na příslušníky nějaké z tamních maoistických frakcí, možná renegáti od odpadlíků či odpadlíci od renegátů nebo tak něco. Každopádně to ale mají spočítané, k jejich doupěti se blíží kolona s hrdiny, především s Barneym (Sylvester Stallone), Leem (Jason Statham), Gunnerem (Dolph Lundgren), Yinem (Jet li) a nováčkem Billym (Liam Hemsworth). Netřeba zdůrazňovat, že zadnice padouchů projdou zátěžovým testem, těch pár náhodně přeživších si po zbytek svých bědných životů netroufne byť jen vyslovit slovo padoušství. Velkolepá akce je ale jenom zahřívačka, ten skutečně důležitý úkol teprve přijde. Barneyho navštíví tajemný pan Church ze CIA (Bruce Willis), sdělí mu, že někde v tramtárii spadlo letadlo, na palubě je věc, která by v nepovolaných rukou mohla způsobit konec světa nebo tak něco a situaci mohou zachránit jen Barney a jeho parta.
Když je nejhůř, objeví se Chuck
Na místě ale hrdinové zjistí, že všechno je komplikovanější. Nejsou tam sami. Je tam i banda internacionálních grázlů pod vedením Jeana Villaina (Jean-Claude Van Damme). Ti nejenom zhaftnou důležité plány, ale taky... zabijí Billyho! Chudák kluk si sice ortel smrti podepsal sám, když před akcí ohlásil záměr po téhle fušce zmizet se svou lepou Sophií do Paříže, mít s ní spoustu dětí a sníst s ní spoustu šneků. Na tohle se ve filmech vždycky umírá.
Ale stejně. Barney je vytočen do nejvyšších obrátek a ostatní s ním. Dočasně triumfující Villain netuší, že legrace skončila. Ano, skončila. Barney a jeho druzi si probíjejí cestu infernální končinou, tak trochu Ukrajina, tak trochu Bulharsko (kde se natáčelo), tak trochu zlý sen Ukrajince o Bulharsku. Ženy jsou tam ale pohledné a statečné, což místy docela pomůže. Jejich manželé a synové mezitím otročí ve Villainových dolech na plutonium, což je na jednu stranu smutné, na druhou stranu by se to mohlo hodit, kdyby Barney a jeho kumpáni byli proutníci. Ale oni nejsou, nejradši mají ty vzácné chvíle chlapského žertování nad ešusem s instantní polévkou. A v takových chvílích to skutečně jiskří. Pohled na smějícího se Dolpha Lundgrena bolí možná víc než rána pěstí od téhož. A když je nejhůř, objeví se Chuck Norris – jak jinak.
Expendables: Postradatelní 2USA 2012 |
Expendables: Postradatelní 2 jsou svým způsobem poctivý film. Nikdo, kdo viděl plakát nebo trailer, přečetl si obsazení, nemohl čekat něco jiného, než pak na plátně viděl. A kdo na ten film šel s realistickými očekáváními, měl by asi být spokojen. Taky jsem byl, alespoň zčásti. Je to vlastně docela pěkné vidět všechny svalnaté pány pohromadě, navíc působí docela uvolněně. Někdy jde člověk do kina proto, aby viděl něco vybuchnout, což se v Postradatelných v hojné míře děje.
V jednom ohledu se ale Westův film s poetikou starých akčňáků míjí. Ví, že musí vypadat hloupě, jenomže se mu moc nechce. Proto všechno to zcizování, odkazy na internetové šprýmy a další vtípky pro znalé, které dvojku Postradatelných posouvají až někam k postmoderně (nikdy by mě nenapadlo, že tohle slovo použiji v souvislosti se Sylvesterem Stallonem). Je to ale svého druhu hra na jistotu, která Westovu filmu uzavírá cestu k té – třeba bezděčné – grandióznosti, jíž klasické kusy se všemi těmi Lundgreny a Schwarzeneggery (taky si v tom filmu řekne svoje) dosahovaly. Tvůrci těch snímků neřešili otázku, jestli náhodou nebudou vypadat hloupě. Šli do toho hrdě a na doraz. Nebyli nad věcí. Zkopali tu věc do kulaté krychle, roztrhali ji v zubech, pak si chlapácky poplakali a šli domů.
