Obsáhla program, kde nechyběl Schumann, Mahler, Janáček ani Miroslav Srnka. K zážitkům nejvíce strhujícím se ovšem zařadil páteční koncert Tomáše Netopila s Essenskou filharmonií. Je to už několikáté hostování, ale nejpřesvědčivěji ukázalo, jak výraznou desetiletou kapitolu Netopil v Essenu vytvořil, a když teď končí, na budově tamější filharmonie dokonce visí velký plakát „Tomáši Netopile, děkujeme“.
Essenská filharmonie má velmi vysokou úroveň, je to brilantní orchestr, který zvládá operu i náročné symfonické tituly. Během svého působení nahrál Tomáš Netopil čtyři Mahlerovy symfonie a Sukova Asraela. Teď byl ale na programu Elgar a Dvořák. Našemu publiku dobře známý německý houslista Frank Peter Zimmermann přednesl náročný Houslový koncert Edwarda Elgara, který není zdaleka tak známý jako koncert violoncellový.
Je to padesátiminutové třívěté dílo, které houslistu prověří ze všech stran – nechybí dramatické momenty a lyrická ztišení. Rozměrný koncert měl přesvědčivou stavbu a každá další věta vtahovala víc, houslista přicházel s dalšími a dalšími barevnými možnostmi.
Čtyřicet minut hudební radosti přišlo po přestávce se Symfonií č. 5 Antonína Dvořáka. Podobně jako Tomáš Hanus v Cardiffu je i Netopil v Essenu velmi oblíbeným šéfem a jeho přesvědčivá muzikalita dovede orchestr strhnout. Essenská filharmonie má velmi transparentní a kovově znělý zvuk – a složitě koncipovanou první větu dovedl prokreslit ve všech hlasech od kontrabasů po flétny. Jasnost a zvuková brilance byla typická pro celé provedení, orchestr se hladce přenášel z melodie na melodii. Nic z dvořákovské zpěvnosti nechybělo, navíc v dlouhé linii typické pro operní orchestry.
Koncert korunoval přídavek, který obvykle zařazovala Česká filharmonie v dobách Karla Ančerla – virtuózní předehra k Prodané nevěstě Bedřicha Smetany. A ani po dlouhém programu nechyběla sehranost a radostná energie. Netopil před několika lety Prodanou nevěstu v Essenu uváděl vedle Řeckých pašijí a dalších pozoruhodných titulů.
Martinů zpaměti
Mezi mnoha akcemi, které bylo možné sledovat v den 100. výročí začátku vysílání Českého rozhlasu 18. května, by se neměl ztratit koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu na Pražském jaru. Ve Smetanově síni ho řídil německý dirigent Cornelius Meister a překvapil hned několika momenty. Nejvíc tím, že dirigoval Symfonii č. 1 Bohuslava Martinů zpaměti, protože během svého angažmá u rozhlasového orchestru ORF ve Vídni realizoval Martinů symfonie všechny. Vrcholem provedení byla emotivní pomalá třetí věta.
Jistota Meisterovi nechyběla ani v úvodní předehře k Marschnerově opeře Hans Heiling. Suverénně zvládl i náročný doprovod Dvořákova Houslového koncertu a orchestr mu zněl měkce a bravurně. Vrcholem večera byl ovšem sólista Jan Mráček, který koncert přednesl technicky suverénně, velmi sdílným a vřelým tónem, který zářil od začátku do konce. Mráček je jeden z koncertních mistrů České filharmonie a jeho hudební cítění je velmi přesvědčivé. I pro rozhlasové symfoniky to musel být svátek, i když zrovna v této sezoně se svým novým šéfdirigentem Petrem Popelkou hráli jeden zajímavý koncert za druhým.
