Ze zmíněné trojice leaderů současné jazzové kytary je Bill Frisell oproti Patu Methenymu a Johnu Scofieldovi bezesporu hráčsky nejdynamičtější, na první poslech nejtišší, určitě nejminimalističtější. Nejméně předvádivý. A zcela jistě, jak dobře víme z jeho obsáhlé diskografie, má nejblíže ke kořenům americké hudby, zejména k country, bluegrassu, ale i k blues (v tomto směru mu ovšem John Scofield šlape notně na paty).
Při relativně častých Frisellových návštěvách zdejších pódií jsme měli to štěstí, že se pokaždé předvedl v poněkud jiném světle, s jinou hráčskou sestavou. Ta současná, s níž vystoupil v brněnském Sono Centru, je složena z hudebníků, s nimiž Frisell spolupracuje průběžně jak na koncertech tak ve studiu řadu let. S bubeníkem Rudym Roystonem více než dekádu, s kontrabasistou Thomasem Morganem sice o polovinu méně, za to soustavněji, mají za sebou dokonce živé album Small Town (2017) natočené pouze v duu.
Bill Frisell Trio se jako celek, který jsme v úterý slyšeli naživo, představilo na kritikou i posluchači velmi příznivě přijatém loňském albu Valentine, složeném převážně z kytaristových kompozic, ale i několika standardů. Slovo kompozice ale asi v tomto případě není úplně přesné. Frisell s těmito hudebníky pracuje velmi intuitivně, inprovizace je zde nepochybně mnohem platnější součástí, než tomu v moderním jazzu obvykle bývá.
Což je patrné i z toho, že koncert tvoří vlastně souvislý tok hudby, kdy místa, ve kterých se čaruje se zvuky a náladami, přecházejí do jasně daných motivů, ty jsou „obráběny“ ze všech stran, aby se pak v metodě jakési řeky opět odplavily či dokonce utopily v hledání nové nálady a nalezení nových harmonických či melodických prvků.
Frisellovi a jeho spoluhráčům k tomu slouží maximální šíře využitých prostředků. První minuty koncertu (i na několika následných místech) si kytarista pohrával s flažolety, loopy, „krabičkami“ vytvářejícími reversní zvuky. Po rozvinutí souhry celého tria přešel do typicky frisellovského vrstvení lyrických nálad, ve kterých je alfou a omegou nezaměnitelný tón jeho kytary. A to přesto, že poměrně neobvykle používal pololubovou „jazzovou“ kytaru, na rozdíl od pro něj vlastně vyloženě ikonického telecastera.
Přestože Frisell samozřejmě odjakživa patří mezi jazzové avantgardisty, není mu zatěžko v ohlasech starého jazzu zaswingovat, celé trio se třeba na minutku a pro radost změní v mainstreamové těleso, Morgan spustí „starý dobrý“ walking bass a Royston odklepává po vzoru meziválečných mistrů. Ale to vše jen proto, aby se bezprostředně tradiční forma opět proměnila, rozvolnila a přinesla úplně novou atmosféru, úplně nový zvuk.
Celé trio na velkém pódiu Sono Centra obsadilo jen malou část, hudebníci se semkli do jakéhosi provázaného organismu, obklopeného tmou - jako by si vytvořili ve velkém sále „pokojíček“, ve kterém si, zdánlivě bez ohledu na okolí, pro sebe muzicírují. Jistě i proto, že pro Frisellovu hudbu je typická hra s tichem, jež umělec využívá coby výrazový prostředek jako málokdo jiný.
Tradiční práci s tzv. volume pedálem, který k jeho zvuku neodmyslitelně patří, tentokrát nahradil hlasitostní potenciometr přímo na kytaře, a to do té míry, že místy ztlumil svůj zvuk téměř na úroveň akustické hry. I snaha zachytit každý tichý tón a každou nuanci souhry trojice udržovala posluchače v naprostém napětí až do jiskřivého finále.
