Francouzského konceptualistu Édouarda Levéa (1965–2007) přivedlo k českému čtenáři pražské nakladatelství Rubato. Za poslední dva roky vyšly v překladu všechny jeho pozoruhodné knižní práce: Autoportrét (2015), Sebevražda (2015), Díla (2016) – a naposledy před pár dny Deník.
Levé se ovšem věnoval literatuře krátce, možná pětiletku. Jeho hlavní zájem mířil k umění. Nejdřív k abstraktní malbě, od poloviny devadesátých let pak k inscenované barevné fotografii. Zřejmě nejvíc zaujal publikum sérií fotek, kde naaranžoval oblečené muže a ženy do vybraných pozic z pornofilmů. Konceptualistou byl ale na všech frontách: v umění, v literatuře a nakonec iv životě. Všechno u něj souviselo se vším: jeho knihy na sebe odkazují a jeho životní plán je stvrzuje, dává jim nadosobní platnost. Deset dní poté, co odevzdal rukopis poslední z nich, Sebevraždy, spáchal sebevraždu.
Podivný lékař a prst proroka
Autoportrét je napsaný na způsob kubismu. Obhlíží hlavního hrdinu ze všech stran, ze všech možných úhlů. Věty na sebe nenavazují, text se nerozvíjí lineárně, postupně zaplňuje prostor kolem ústředního bodu – jako mozaika. Sebevražda ukazuje, jak funkční může být v literatuře du-forma. Levé vyvolává z nicoty svého klíčového přítele z dětství, který si jednoho dne prostřelil hlavu. VDílech pak karikuje konceptualismus: překládá seznam víc než pěti set nikdy nerealizovaných uměleckých děl. Někdy nádherně možných, jindy nádherně nemožných. Každopádně ale provokujících čtenářovu fantazii. A Deník?
Nejde o deník na způsob zápisníku, ale o periodikum. Respektive o výtah z různých deníků, zbavený všeho příznačného: jmen, dat, lokací. Zbývají zprávy ve své nahotě. Levé je dělí do kapitol podle tématu: ze světa, ze společnosti, ekonomika, sport, počasí, kultura. A jako bonus televizní program. Čtenář neví, odkud autor bral: byl to bulvár, bylo to seriózní médium? Šlo o hlavní zprávu, nebo o marginálii z poslední stránky? Jedna země zapůjčí druhé prst proroka, populární herec vyhrožuje letušce, policistu operuje podivný lékař, s horským vůdcem se utrhne zmrzlý vodopád, kněz znásilní šedesát šest děti, v malé zemi zemře velká filmová diva.
Jako život
RECENZE: Ve stínu Říše. Autoři dvou generací české sci-fi se vrhli na téma nacismu |
Čtenář sice neví, odkud autor bral, ale brzy chápe, proč zametl stopy. Textové úryvky nemají emoce, nehodnotí, jsou obecné; znějí dutě, naivně, absurdně. Tematicky jde mnohdy o tragédii, genocidu, terorismus, brutální mocenské praktiky, ale formálně je to komedie. Levému posloužil konceptualismus jako nástroj kritiky – a nejen stereotypů, setrvačností, frází a klišé, kterých se dopouštějí média. Skrze ně i světa jako takového. Z té koláže totiž vychází člověk jako zoufalá bestie a lidská společnost jako vulgární masa, která je dávno za zenitem a živoří. V takovém světle se ukazuje sebevražda jako docela důstojné řešení.
Édouard Levé samozřejmě nevyrostl z ničeho. Navazuje na literární experiment, který před ním provozovali třeba Georges Perec nebo Raymond Queneau. Vyzněním má pak blízko k absurdní komice avantgard od patafyziky přes dada po surrealismus. Zároveň je ale svůj. Jedinečný. Neopakovatelný. Jako jeho život.
Édouard Levé: Deník Rubato, Praha 2017 Překlad Sára Vybíralová 136 stran  Édouard Levé - Deník. |
