RECENZE: Dobrá fraška po letech. Inscenace Bez roucha se svižně rozjede

Bez roucha ale patří do divadla, jinde mu to nesvědčí, hra je postavená na živém komediantství a musí také šlapat jako stroječek. Protože její vtip je postavený na tom, jak to vypadá, když se takový stroječek na jevišti začne zadrhávat a nastane chaos. Americký film z roku 1992 byl školní ukázkou toho, jak ve filmu divadelní poetika frašky nefunguje a stává se jen upachtěnou honbou za gagy, a to i přesto, že hlavní roli režiséra tu hrál charismatický Michael Caine.

Bez roucha uvedl na domácí jeviště Jiří Menzel v roce 1982 v Činoherním klubu a přiznám se, že z představení někdy v závěru osmdesátých let mi v paměti zůstala jen roztomilá Jitka Asterová a křeče od smíchu. Jak se ale říká, čas oponou trhnul a Frayn napsal i jiné hry z divadelního prostředí, což určitě nevadí, ale tenhle jeho veleúspěšný kousek o trápení poněkud šmíráckého zájezdového souboru, jenž vehementně zkouší a posléze hraje bulvární komedii, přece jen zvousatěl.

Frayn staví na situační komice, ale zmnožování prekérních situací, které vymýšlí, občas dost zamrzne, prostě čas nekompromisně prověřil, že Bez roucha až tak mistrně zkonstruovaným textem není a zejména v první části má hluchá místa. Divák zpravidla neví, že veškerá směšnost první části se přesně v další rovině odrazí v části druhé a to je základní vtip hry; pokud to ale ví, zdaleka si to tak neužije, čili Bez roucha je v podstatě hra na jedno použití.

Hrátky s konvencemi

Hana Burešová ale udělala všechno, aby v její inscenaci patřičné komediální efekty fungovaly a gradovaly. Režisérka odjakživa inklinuje vedle vážných témat i ke komediím, v nichž umí skvěle zacházet s konvencemi příslušného žánru, převracet je, hrát si s nimi a zpochybňovat to, o čem se vlastně hraje. Chvilkami se zdá, že i do této frašky se jí podařilo vtělit pocit zmatení nad světem, který u herecké profese může být až vražedný. To chaotické pobíhání z jeviště do zákulisí, kiksy, prolínání rolí se skutečnými pocity a životními peripetiemi je tu od autora povýšeno na životní princip a teď jde o to, nakolik si to režie uvědomí.

Burešové inscenace je stroj, který sice zpočátku trochu pochrchlává, ale pak se rozjede a zejména v závěru svižně zrychluje. A nebyla by to ona, kdyby (kromě krácení) do hry nevsunula dva operetně revuální výstupy, které hezky podtrhují šmíráckou podstatu produkce. Jednou dokonce na španělské rytmy, které pak ještě v druhé půlce víc komediálně vyniknou, když divák nahlédne do divadelní kuchyně. Režie ale jinak s nápady příjemně šetří, soustředí se víc na tempo, ale v závěru zase potěší „odhalením“ dalšího hlediště.

Půvab Bez roucha je daný i tím, že divák je konfrontovaný se suterénem herecké profese, soubor, který se tu tak pachtí, má do úspěchu daleko a to je samozřejmě pobídka pro hereckou kreativitu a jemný sarkasmus. Obojí lze v Dlouhé bez obtíží najít. Inscenace je také návratem Heleny Dvořákové na jeviště po těžké chorobě a vrátit se bez zaváhání a s takovou energií právě v komediální roli je obdivuhodné. Roli nešťastného režiséra hraje Marek Němec v poloze mezi stoickým odevzdáním a stálými recidivami hysterie, což má své kouzlo.

Dámská část souboru se zde ukazuje jako komediálně velice nápaditá a – to platí i o pánech – hraje se s vkusem a bez přehánění, ke kterému tento typ komedií svádí. Klára Sedláčková potěší nejen ve „španělském“ výstupu, Štěpánka Fingerhutová se jako cukrující naivka Brooke dobře doplňuje se zavile neústupnou Poppy Evy Hacurové. Další dvě důležité pánské role Fredericka a Garryho hrají s vervou a stylem Jan Vondráček a Ondřej Rychlý a starého alkoholika Seldena vybavil Jiří Wohanka vtipně senilní agilitou, až chtivostí.