RECENZE: Důvěrný nepřítel. Sex s inteligentním domem nevede k ničemu dobrému

To hlavní „sci-fi“ spočívá v případě filmu Důvěrný nepřítel v nápadu, že avantgarda světové technologické revoluce je doma na Slovensku. Tam totiž vzniká projekt unikátního inteligentního domu, který se o své obyvatele dokonale postará (což samozřejmě prostě nemůže dopadnout dobře). Jako zkušební pár se do prototypu takového obydlí nastěhuje vedoucí projektu Andrej (Vojtěch Dyk) se svou manželkou, sochařkou Zuzanou (Gabriela Marcinková). „Budeš první ženskou na světě, o kterou se stará její vlastní barák,“ slibuje Andrej Zuzaně.

Tady si nemůžeme odpustit faktickou poznámku: vlastní dům se už v roce 2001 postaral o Marge Simpsonovou. Ultrahouse 3000 se do ní jak známo bezhlavě zamiloval a pokoušel se ji svádět bublinkovou koupelí. Zřejmě jde o klasickou taktiku náruživých příbytků, protože dům ve filmu Karla Janáka dělá navlas totéž (je zde jen navíc ve hře také možnost, že jej někdo navedl). V obou případech též frustrované domy chtějí zabít svého lidského soka a za dramatických okolností jsou posléze vypínány. Ještě předtím si ovšem v novém filmu Zuzana s domem potyká a dá mu jméno Alfie. Klidně by mu ale také mohla říkat třeba Dave.

RECENZE: Miss Hanoi. Nová česká detektivka zamrzla ve stádiu pokusu

Zmiňovaný díl seriálu Simpsonovi měl, pochopitelně nikoli náhodou, premiéru v roce, kam Arthur C. Clark umístil děj své slavné Vesmírné odysey, dokončené v roce 1968. Už v 60. letech měla klasická sci-fi svůj zlatý věk za sebou, pořád ale ještě šlo vzrušit publikum třeba právě prostým a silným obrazem mocného myslícího stroje, který propadne paranoidním představám a začne ohrožovat své lidské pány. Dnes je taková situace možná mnohem blíže realitě, ale právě proto o ní nestačí vyprávět v naivním příběhu, který nabízí jen citelně slabší verzi dávno viděného. Dům ze snímku Karla Janáka svými „vychytávkami“ rozhodně nijak neohromí a jen neobratně klopýtá za skutečnými vymoženostmi (a hrozbami), které jsou dnes k dispozici.

Dokonce ani kdyby se tvůrci nějak zmocnili stroje času a natočili Důvěrného nepřítele o padesát let dříve, neudělalo by to z něj dobrý film, byť třeba jen v chráněné kategorii „světový žánr po česku“. Pro snesitelný zážitek z Důvěrného nepřítele musí divák vyřadit drtivou většinu svých logických obvodů ai tak mu stále hrozí vážné poškození optických a akustických senzorů některými obrazy a dialogy. Možná má snímek vyvolat úvahy nad nebezpečím nových vynálezů, ale jediná skutečná otázka, kterou budí, je, proč do tak zbytečného projektu odtekly mj. peníze veřejnoprávní televize.