Michal Vích je možná trošku utajený, nicméně mimořádně zajímavý skladatel. Už v první polovině 90. let napsal společně s libretistou Jaroslavem Duškem Operu La Serra, která byla úspěšnávDivadle Archa i v zahraničí. Natočil také několik řadových autorských alb, z nichž největšího ohlasu se asi dostalo Povísním z roku 2010, napsal i dvě alba písniček pro Lenku Vychodilovou. Hudebně spolupracoval s řadou divadel a je autorem hudby k filmům zejména Tomáše Vorla, včetně kultovního Kouře.
Zvrhlé umění
Album Nakoso je, jak Michal Vích uvádí na obalu, inspirováno Prinzhornovou sbírkou. Stojí tedy za připomenutí, že se jedná o sbírku německého psychiatra a kunsthistorika Hanse Prinzhorna, který se ve dvacátých letech minulého století věnoval umělecké tvorbě duševně nemocných a arteterapii a nastřádal několik tisíc uměleckých děl, na jejichž základě bylo v podstatě definováno art brut.
V roce 1937 ze sbírky Hanse Prinzhorna, který zemřel o čtyři roky dříve, němečtí nacisté sestavili putovní výstavu nazvanou Zvrhlé umění. V roce 2009 byla část Prinzhornovy sbírky, samozřejmě už bez podtextů a zneužívání, vystavena v pražském Domě u Kamenného zvonu.
To nejsou nadbytečné informace. Je dobré mít Víchovu inspiraci na paměti, abychom například pochopili, proč si vybral tři nejčastější autory textů písní. Píší vlastně po obsahové stránce dosti podobně. Marek Tarnovský: „Ale jako vždycky děkuju za optání / tak nějak vlastně ani nevím / mívám sny jako krátery / a relaxačně dýchám už i ve vaně“. Martin Vávra: „Jsem jenom kolečko v soukolí / tuctový kanonen futr / o chlebu o pivu o soli / a srdce mám jak šutr“. A konečně (básnicky nejvybroušenější) Jaroslav Pížl: „Zatuhlý nakoso zatuhlý vertikálně / soumraky přicházejí nevšedně a něžně / a s nimi dívek ústa ústa dam / s čelistí pokleslou ten pohyb uhlídám“.
Neboli, řeč je tu vlastně o relativně běžných věcech, o samotě, o smutku i o lásce, ale pokaždé, tak či onak, svéráznou formou: „Dal jsem si na hlavu lívanec / a kolem huby obtáh mul / to abych obstál ve tvých očích / abych tě uhranul“ (Jaroslav Pížl).
Divoký a drásavý
Adekvátně tomu samozřejmě působí Víchova hudba. Skladatel její většinu ve svém domácím studiu nahrál sám na různé klávesové nástroje a s elektronickými rytmy, jen někde mu s kytarami přišel vypomoci Lubomír Horňák a se saxofonem Roman Fojtíček. Metoda tvorby byla tedy podobná třeba té, jakou praktikoval Petr Skoumal.
Ovšem tam, kde byl Skoumal hladivý nebo ironický, je Vích spíše divoký, rýpavý až drásavý. V některých skladbách není i kvůli stavbě textů běžná písňová forma k nalezení. Což nevadí, plně to koresponduje s konceptem alba – tady nejde o hlazení posluchače po srsti. Na druhou stranu, když je to potřeba, jako v tečce alba, baladě Zatuhlý nakoso, usedne Vích ke klavíru, použije jen prostý sampl houslí a sám se svým hlasem vykouzlí mámivou atmosféru jak z „rusky“ rozervaných nahrávek skladatele Jiřího Bulise.
Vedle skladatele samotného, jehož zpěv je ryze „muzikantský“, se na albu objevují vesměs „herečtí zpěváci“ většinou z okruhu divadla Sklep David Vávra a Lenka Vychodilová, ale i Pavel Liška. Do konceptu jejich interpretace bez výjimky výborně zapadá.
