Slovenská čítanka – ta hlavička už tady jednou byla. V roce 2005 vydalo pražské nakladatelství Gutenberg antologii, která představila čtrnáctku slovenských spisovatelů z let 1993 až 2003. Editorem byl Kornel Földvári. Po sedmnácti letech je tady repete. I když v trochu jiném hávu. V České televizi běží od začátku července do konce srpna seriál, který navazuje na loňský ročník brněnského MAČ, tedy Měsíce autorského čtení.
Tenhle literární festival – největší ve střední Evropě, s tradicí málem čtvrtstoletí a islandskou literaturou jako letošním hostem – představil loni právě Slovensko. Každý večer četl jeden autor český a jeden autor slovenský. A nejen autoři, samozřejmě taky autorky. Takže návštěvník si mohl vybrat: Buď – a nebo.
Právě tak se jmenuje v podtitulu aktuální televizní série. Dílů je třicet, každý má nějakých osm devět minut, vždycky se tu trochu mluví, trochu čte, trochu analyzuje, trochu agituje, trochu filozofuje, trochu vzpomíná. A někdy třeba i trochu mlčí. Ideálně v prostředí, k němuž má autor osobní vztah. Jeden je na živé ulici, druhá leží na trávníku v parku, třetí sedí za domem v zahradě, čtvrtý stojí v nějakém ponurém cihlovém sklepení, pátá prošívá rohlík červenou bavlnkou.
A mluví o svých inspiracích, o životní zkušenosti stejně jako o globálních tématech dneška, jako jsou programové lhaní a násilí ve veřejném prostoru, klimatická krize nebo prostý fakt, že „všecko může kdykoli zaniknout“. Kulisy se různí, ale zůstává jednak autor námětu (Petr Minařík), jednak jistota, kterou říká Michal Hvorecký: „Slovensko je v dnešní době úžasně inspirativním prostorem pro tvořivost.“ A že se tady tvoří s nadregionální silou, dokazuje minimálně půlka z té třicítky zařazených.
Česi, čítajte
Češi mají šanci svým Slovákům rozumět nejen díky úvodem připomenuté Slovenské čítance, kde byly k mání drobné prózy od hvězd jako Peter Pišťanek, Viliam Klimáček, Daniela Kapitáňová nebo Pavel Rankov, ale taky zásluhou větrnomlýnské edice Česi, čítajte. Ta funguje v Brně desátým rokem a vyšly tady bezmála dvě desítky titulů. Z těch, kdo jsou v televizní „čítance“, tu mají svůj part třeba Silvester Lavrík, Laco Kerata, Veronika Šikulová, Zuska Kepplová nebo Marek Vadas.
V televizních medailoncích ale dostal místo i verš, počínaje klasiky jako Mila Haugová nebo Ivan Štrpka a konče například Katarínou Kucbelovou, která organizuje slovenskou cenu Anasoft Litera, takovou mladší a možná trochu slavnější sestru zdejší Magnesie Litery. A poselství, které Kucbelová posouvá k divákům, zní: „Změna se vytvoří dotykem.“ Je to jasné: Slováci chtějí do světa, za hranice, kontaktovat se s bližním i vzdálenějším. Protože pak uvidí líp sami sebe.
Ono to platí dneska pro střední a východní Evropu obecně. Zdejší literatury jsou na vzestupu, jasně rostou. Gruzie, pobaltské republiky, Ukrajina, Polsko, Rumunsko, Moldavsko a možná ještě pořád Maďarsko. Zatímco velké jazykové oblasti generují spíš univerzální čtivo, bezpříznakový, dobře konzumovatelný text, který ovšem nepobral moc chutí a vůní, malé a menší literatury, všichni ti literární „outcasts“ jsou nová krev: mají svůj jazyk, svůj styl, své vidění, svá témata. Tady se v malém řeší velké, tady se bod stává součástí vesmíru, vteřina dílem věčnosti.
„Pandemie covidu,“ říká Etela Farkašová, „ukázala nemocná místa našeho světa, nemocná místa člověka.“ A dál zmiňuje „velmi malou vůli a ochotu“ zpovykaných současníků „v čemkoli se omezovat“. Další hřebíček na hlavičku! A takhle je to se Slovenskou čítankou skoro vždycky.
