Čtvrtek 18. dubna 2024, svátek má Valérie
130 let

Lidovky.cz

Mrtvá matka žije dál ve svých dětech. Kniha Mávnutí černými křídly otevírá tabu smrti

Kultura

  16:00
Pro moderní společnost je konec života tabu. My ale tvrdíme, že smrt patří k životu, stojí na stránce organizace Cesta domů. Co dělá tahle citace v knižní recenzi? Patří sem víc než dost. Pražská Cesta domů, která pečuje od roku 2001 o umírající a jejich blízké, má totiž jako jednu fasetu své práce taky nakladatelský provoz.

Mávnutí černými křídly foto: Cesta domů

Vycházejí tu knížky odborné, naučné i popularizační – a rovněž beletrie; domácí i překladová. Z českých autorů napsali pro Cestu domů své prózy a poezii například Marka Míková, Arnošt Goldflam nebo Radek Malý, z těch zahraničních pak nejnověji Stefanie Höflerová.

Sami na scéně

Höflerová (1978), povoláním učitelka na gymnáziu v německém Schwarzwaldu, píše literaturu pro starší děti a pro mládež, plní hlavně kategorii young adult; od roku 2015 vydala sedm knížek – a ta třetí v řadě, Mávnutí černými křídly, je teď k mání v češtině v překladu Kateřiny Klabanové. Výtvarnému řešení knihy sice dominují zlatá, červená a bílá, ale výchozí barvou příběhu je černá čili smrt.

Náhlé, nikým nečekané úmrtí pětačtyřicetileté matky dvou dětí, čtrnáctiletého Bena a šestiletého Káji, řečeného Prcek; a nejen matky – taky manželky. Otec ale v příběhu stojí celý čas ve stínu: rychlý konec jeho ženy ho srazí k zemi, zhroutí se do sebe jako černá díra, přestane reagovat, jevit zájem o cokoli. Kluci zůstanou na scéně sami.

STEFANIE HÖFLEROVÁ: MÁVNUTÍ ČERNÝMI KŘÍDLY

Překlad: Kateřina Klabanová

Ilustrace: Eva Horská

Cesta domů, Praha 2022

Tedy skoro sami. Najednou si musejí ke všemu a ke všem hledat novou cestu. Novou cestu domů. Prcek je pořád v magickém věku čili začíná kolem mrtvé maminky čarovat, symbolickými, rituálně nabitými gesty se s ní loučí – osvojuje si její nepřítomnost a přijímá svou samotu. Ben je pak víc s druhými, hlavně s Linou a Janusem. Ta jména tu hrají víc než důležitou roli: Lina je paprsek světla, který se nečekaně prodere temnými mraky.

Záblesk naděje, nového poznání, síly a hrdosti a konečně i lásky. Ne náhodou je fotografka. Janus, skejťák, pak symbolizuje nový počátek, dualitu mezi tím, co bylo, a tím, co je, respektive tím, co bude; reprezentuje přátelství, a to se všemi vývojovými dramaty a meandry. Ti dva jsou každopádně Benovi průvodci. A on v komunikaci a setkávání s nimi pojmenovaná, naplno zažívá svou novou realitu – a dospívá. Přes jeho dospívání pak zraje i jeho mladší bratr; zatímco úvodem příběhu je Prcek, závěrem už jeho infantilizující přezdívku střídá vlastní jméno, jakkoli zdrobnělé.

Pohřeb jako happening

Otec a matka hrají v příběhu zvláštní roli, vlastně si ty role prohodili: on je sice naživu, ale totálně se stáhnul, málem zmizel – zatímco ona je mrtvá, ale nadále se klukům zpřítomňuje, připomíná se ve snech, prodírá se jako přízrak i do reality. Jako by ze zásvětí své děti dál hlídala, pomáhala jim, vedla je k tomu, aby nastalou situaci zvládli.

Zaživa byla matka živel, prudký, dynamický typ, rusovláska, která v jedné chvíli provedla rovnou esenciální sebebilanci: konstatovala, že svou vyměřenou energii spotřebovává asi příliš rychle – a nepřímo tím namalovala svoji předčasnou smrt. To mávnutí černými křídly. Zemřela jedné noci ve spánku, zdánlivě zničehonic.

Po smrti přichází týden loučení. Den po dni se kluci setkávají s novými neznámými emocemi a myšlenkami, zpracovávají usilovně jedno i druhé, snaží se obrazně prodrat tou hustou, pestrobarevnou džunglí, kterou na obálku českého vydání knihy namalovala Eva Horská.

Pointou je samozřejmě pohřeb, pojatý ovšem jako happening, oslava života. A tohle všecko napsala Stefanie Höflerová s totálním pochopením, jemností, lyrikou – žádné melodrama, žádné náběhy na kýč, natož výkresy nějakých plačtivých scén plných citového vydírání. Jen vrstevnaté prožívání jedné mezní situace.

Ovšem s úběžníkem, kterým je naděje. Věci se tu sice dějí hluboko pod povrchem, ale čím dál jasněji prosvítají; trauma slábne, je postupně zahlazováno, mizí. Z poloviny osiřelí bráchové jdou cestou ke světlu. Nově nastavené podmínky berou za své. Tím dokazují svou osobní i osobnostní sílu a vitalitu. Dokazují tím, že jejich mrtvá matka žije dál – ve svých dětech.

Autor: