Sobota 20. dubna 2024, svátek má Marcela
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Sochařka, malířka a básnířka Ellen Jilemnická navázala na Nezvala a složila svou vlastní poctu seznamu liter

Láska laskavě láká lidstvo. Lajdáci lehkovážně leští lichvu.. foto: REPRO HAGECIUS

Za tři roky to bude sto let, co vyšla Nezvalova Abeceda, jedna z vrcholných knížek českého poetismu. Vítězslav Nezval napsal, Milča Mayerová „zatančila“ jednotlivá písmena, Karel Paspa její kompozice nafotil – a Karel Teige to všecko upravil do podoby jedinečného artefaktu.
  5:00

Ta položka je vlastně skvělým poetistickým portfoliem: slovo se v ní druží s obrazem, fotografií, tancem – a hlavně ty hravé texty, publikované prvně v Pantomimě, kterou Nezval připsal „své múze a Teigemu“, demonstrují metodu: volnou asociaci, verš spontánně generovaný vizuálním potenciálem konkrétní litery.

Abeceda se stala jasně milníkem. Navázali na ni v české literatuře a kultuře mnozí. Anebo na ni minimálně nepřímo odkázali svým vlastním počinem na téma. Třeba Ondřej Sekora (1939), Květa Pacovská (1981), Petr Šmalec (2005) nebo Radek Malý (2012). Někdo svůj počin formuloval jako hravě-didaktický nástroj pro nejmenšího čtenáře, respektive nečtenáře – jiný zamířil za pokročilejším a rafinovanějším konzumentem. Do druhé skupiny patří nejnověji taky pocta, kterou abecedě složila Ellen Jilemnická. Velkoformátová kniha právě vyšla pod hlavičkou nakladatelství Hagecius.

Senioři sní svůj sen

Už obálka jasně říká, co v té knize hraje prim a co druhé housle. Stránce dominuje šrafovaná žena se svým lehce odpoutaným stínem, anonymní tvář rámovaná žlutou hřívou vlasů; póza dynamická, odhodlaná k tanci, pohybu. Ostatně Jilemnická (* 1946) se realizuje od šedesátých let hlavně v soše a kresbě, ve výtvarné práci, která sází na figuru a nenápadně pobavený výraz, blízký grotesce i pop-artu, ale nejspíš Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu.

Prostě žena a smích: v základních tazích, subtilně, tlumeně. Autorka ovšem zkouší paralelně i verš: sbírka Výlet nekončí (2008) je výborem ze starších textů, sbírka Ačkoliv (2017) pak z těch novějších. Jsou to v jednom i druhém případě básně hravé, v jádře civilní, vztahující se k autorčinu výtvarnému projevu, promýšlející zejména tvary, prostor, základní možnosti uspořádaní reality. O barevnost, a to v jakémkoli slova smyslu, tady moc nejde.

ELLEN JILEMNICKÁ: ABECEDA

Hagecius, Praha 2022, 88 stran

V Abecedě ale básní Ellen Jilemnická jinak, tím nejjednodušším možným způsobem. Veršuje slova, která začínají konkrétní literou. A váže je k sobě nahodile, jak se na poetistický ohlas sluší. Na rubu takového experimentu, okamžitě zábavné hry je ale riziko, že někdy ta křečovitá krása vyzní ploše nebo rovnou hluše. Občas ale projede stránkou obrazný záblesk prvotřídní kvality, osobní i nadosobní, komický i tragický, časový i věčný. Například: „Kohout kmitá v knihovně / Kněz konfrontuje koně / Kondoluje kominíkovi.“ Nebo: „Pikslu s pexesem potřebují / Petr i Pavel.“ Anebo: „Senioři sní svůj sen.“

Nezval to měl samozřejmě jinak: jednak si bral pro konkrétní text slova odkudkoli, jednak šel po celku, vázal verše rýmem – a sem tam i aforisticky pointoval: „K / v optikově skříni viděl jsem / Paprsek letí tam a zase zpět / Zrcadlo Moje podobizna? Býti básníkem / je být jak slunce býti jako led.“

Zeměžluč zabíjí začátečníka

Jilemnická je v knize silnější jako výtvarnice. Tady spíš naznačuje, než ilustruje, zatímco Milča Mayerová „tančila“ tak, aby se sama stala písmenem, Jilemnická svou anonymní kreslenou slečnu nabíjí potenciálem, naznačuje, jak by se mohla hnout, jaké gesto, jakou pozici, jakou emoci, jaké situační drama vyvolat. Mayerová byla pružnější, živější a živelnější, navíc její kreace zvýrazňovala Teigeho avantgardní, dynamická typografie.

Jilemnická svou abecední figuru rozhýbává nejvíc barevností a vlastně i povahou jejího oblečku: buď má na sobě strakaté jednodílné plavky, případně krátké letní šaty s ramínky, anebo je rovnou nahá. Ale stejně jako v případě jiných autorčiných prací, včetně monumentálních soch ze světlého pískovce, je i tentokrát ženská figura jaksi chladná, vlastně holčičí, je víc loutkou než vampem, její smyslnost je stažena na minimum.

Obraz tak energeticky vyrovnává slovo: zatímco báseň je jako neposedný chrlič, kresby jsou klidná hladina – ovšem s bouřkou nebo aspoň letní prškou na obzoru. Každopádně krásná kniha. Ale zřejmě nepřesvědčí každého. Ostatně jak by mohla, když ji uzavírá následující paradox: „Zeměžluč zabíjí začátečníka / Zdeněk zakazuje zakročit / (...) / Zábava začíná...“

Autor: