Projekt je produktem dvou okolností. Za prvé pandemického období. V době střídajících se izolací a uvolnění, celosvětově převráceného způsobu života, se většina umělců zabývala věcmi, na které buď předtím dlouho neměla čas, ale plánovala je v dlouhodobém horizontu, anebo je k nové tvorbě inspirovala právě dosud nepoznaná zkušenost.
V případě U2 šlo o první případ, vůdčí postavy kapely, zpěvák Bono a kytarista The Edge, měly projekt předělávek starších písní už nějakou dobu v hlavě a jisté usebrání v covidové době mu dalo zelenou. Druhý oficiálně traktovaný důvod vzniku alba byla Bonova autobiografie Surrender: 40 Songs, One Story. Ta vyšla už loni, je rozdělena do čtyřiceti kapitol, nazvaných podle jednotlivých písní U2. Hudební projekt remaků pak měl být vlastně jakýmsi „soundtrackem“ knihy, nicméně jeho výsledná podoba se kryje jen z necelých tří čtvrtin. Což je ovšem jen formální marginálie, souvztažnost obou projektů je evidentní.
Projekt dvojice
Jestliže hovoříme o tom, že se jedná o přepracované verze songů U2, první otázka, která musí padnout, zní: jak přepracované? Odpověď můžeme zobecnit do konstatování, že do komornější, převážně akustické podoby, s dominantní akustickou kytarou a klavírem, s minimem rytmiky a nepřeslechnutelným, byť nijak čnícím podílem elektroniky.
Album Songs of Surrender totiž fakticky není dílem celých U2, ale vlastně z drtivé většiny Bona a The Edge, který je také hlavním producentem. A to navzdory tomu, že jednotlivá čtyři alba po deseti písních jsou prezentována jako výběr vždy jednoho člena kapely.
Je ale jasné, že v takovém projektu nesmějí chybět největší hity, že musejí být nějak smysluplně rozděleny na všechny čtyři složky (ať už kompletní de luxe CD, nebo vinylovou edici, nebo na streamovací platformy; zkrácená jednokompaktní či dvouvinylová verze je jiný příběh), takže členové kapely, pokud skutečně měli všichni na výběr vliv, museli nepochybně uvažovat v první řadě dramaturgicky a až poté srdcem.
Součástí příběhu alba je také cestování Bona a The Edge po světě, vymýšlení aranžmá a nahrávání jednotlivých tracků, ať už takto v duu, nebo s hosty, jako je třeba cellista Stjepan Hauser (ve skladbách Vertigo a Dirty Day) či staří spolupracovníci U2 Brian Eno a Daniel Lanois coby vokalisté. Přípravy alba probíhaly převážně ve francouzském domově The Edge, nahrávalo se střídavě v Londýně a Los Angeles.
Ztráta jedinečnosti
Už když v lednu a únoru vyšly první tři singly, nikoli překvapivě z šuplíku absolutně největších hitů U2, tedy Pride(In the Name of Love), With or Without You a One, bylo to vlastně trochu podezřelé. Písně jako takové na své nezpochybnitelné kráse nic neztratily, ale v předložených verzích najednou znějí tak nějak neslaně nemastně.
Bohužel, po pátečním zveřejnění celého alba se potvrdily obavy: nestal se omyl a za singly nebyly vybrány slabší nahrávky. Jsou naopak velmi reprezentativní, mají navíc tu výhodu, že jsou skutečně všeobecně známé a tak silné, že na nich vlastně není co zkazit a dobře by zněly i se španělkou v hospodě po zavíračce. Problém je, že jejich úpravy, a týká se to i mnoha dalších písní, ubírají z velké části to, čím jsou U2 jedineční a proč je lidé tolik milují, ať už si to dokážou konkretizovat, či nikoli.
Řekněme, že hudební podstata písní, tedy zejména jejich silné melodie, zůstává. Jejich nositelem je Bono, jistě vynikající zpěvák s velkým hlasovým i výrazovým rozsahem. V nových nahrávkách se ale drží při zemi. Tam, kde už se nějakým způsobem snaží nahrávka gradovat, sice svůj výraz posílí, ale málokdy se dostane do takových obrátek, které jsou pro něj typické (což je možná i tím, že ve svých dvaašedesáti se už do svého „krčního svalu“ nemůže tolik opřít jako ve třiceti).
U2: SONGS OF SURRENDER Universal 2023 |
Dochází tak k paradoxu, kdy i posluchači, kterému na standardních albech nebo na koncertech nešel pod vousy Bonův sklon k patosu, někdy až jakési hysterii, tyhle formální rysy, na kterých kapela odjakživa stojí, najednou chybějí.
Druhou zásadní složkou originality a významu U2 pro hudební dějiny je The Edgeova kytara. Elektrická kytara, to je potřeba zdůraznit. Jeho doprovodné party, postavené na vlastně nepříliš složitém, ale výrazném a stylotvorném hraní plus použití přídavných efektových zařízení, s jejichž pomocí vzniká nezaměnitelný zvuk, jsou vedle Bonova zpěvu tou nejzásadnější značkou U2. Na Songs of Surrender ovšem The Edge hraje – a po pravdě řečeno ne vždy invenčně a přesvědčivě – na akustickou kytaru.
Někde sice její zvuk moduluje, ale „unplugged“ podstata vlastně zůstává stejná. Následkem čehož nové úpravy vykostily to, co U2 dělá U2. Hudebníci a autoři samozřejmě mají svaté právo si se svými písněmi dělat, co se jim zlíbí. Je jisté, že ortodoxní fanoušci kapely, kterých jsou po světě statisíce, ne-li miliony, budou přinejmenším spokojeni, ne-li nadšeni. Uposlouchat nesmyslnou, skoro tříhodinovou stopáž najednou není nutné, v dnešní době singlů a přeskakování písniček je vlastně vcelku jedno, že rozsáhlý celek, poslouchaný v kuse, po pravdě řečeno dost nudí.
Jen si nelze nepovzdechnout, že Bono a The Edge věnovali nemálo času a úsilí projektu, který je vlastně úplně zbytečný, protože i ti zmínění skalní fandové se zcela jistě budou mnohem častěji vracet ke klasickým verzím svých oblíbených songů. Neboť na nich najdou svoji oblíbenou kapelu v plné síle a autenticitě.
Samozřejmě se nemůže nevkrádat myšlenka, že si tímto projektem hudebníci řeší jakýsi tvůrčí útlum, možná se prostřednictvím remaků starých písní pokouší nastartovat novou tvorbu, v ideálním případě přesvědčivější než několik posledních vesměs dost rozpačitě přijatých řadových alb. Některým hudebníkům, kupříkladu Stingovi, se metodou recyklace starého materiálu tvůrčí mízu rozhýbat podařilo. Nechme se tedy překvapit...
