Čtvrtek 2. prosince 2021, svátek má Blanka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Spravedlnost pro oběti komunismu? Možná ve snu

Kultura

  17:00
Hra Karla Steigerwalda skládá obraz dějinných absurdit opakujících se s neměnnou pravidelností. Jako leitmotiv se celou hrou vine myšlenka, že spravedlnost je většinou utopie, i když jsou i výjimky a občas na ni dojde.

Krista (Eva Salzmanová) marně usiluje o nápravu křivd foto: ND

Jedním z podstatných rysů dneška je, že se nikdo neshodne na ničem. V divadle to platí dvojnásob, zvlášť u témat, která jsou kontroverzně vnímaná. Hra Karla Steigerwalda Má vzdálená vlast si po svém uvedení v režii Ivana Rajmonta příliš chvály u kritiky nevysloužila.

V lepším případě „autor nabídl své životní téma ve všední podobě“, v tom horším „kus vzbudil nevěřícný údiv, že je vůbec možné, aby se na naší první scéně objevila inscenace tak dokonale autorsky i režijně impotentní“. Jak píše Vladimír Mikulka, „stará garda s protikomunistickou inscenací zaspala dobu.“

Člověk si kolikrát říká, neviděl-li něco jiného. I to je možné, protože tentokrát mezi premiérou a první reprízou absurdně uběhly tři neděle. Přiznávám, že mě „stará garda“ bavila a soudě podle publika, které rozhodně bylo v obraze a vědělo, na co přišlo, také. A Eva Salzmannová v hlavní roli Kristy, která strávila léta v komunistickém kriminále, měla po svém monologu o tom, jak komunisté stále chtějí, aby jejich oběti byly velkorysé a odpouštěly jim, potlesk na otevřené scéně. Právem, neboť do něj vložila velkou emoci i autentické rozhořčení.

Byl to i výkřik vzteku, který v ten okamžik řízl do živého a vůbec nic tu nepůsobilo rušivě, tezovitě či snad primitivně. Ostatně Salzmannová prochází inscenací jako živoucí bytost, která prostě dojímá a s níž divák po celou dobu jde. Již víckrát jsem si všimla, že publikum strašně chce z jeviště slyšet, že bolševická svinstva, lágry a zlodějny by se neměly ani bagatelizovat, ani zapomínat. Že velmi touží po této prosté katarzi, když v reálu je to s ní všelijak. A že by s tímto někdo zaspal dobu se mi nejevilo.

Typická výsměšná groteska

Ale abychom to vzali popořadě a s předchozími řádky i lehce polemicky: hra je typická Steigerwaldova výsměšná groteska, montáž, která skládá obraz dějinných absurdit opakujících se s neměnnou pravidelností. Jako leitmotiv se celou hrou vine myšlenka, že spravedlnost je většinou utopie, i když jsou i výjimky a občas na ni dojde. Podle autora se lze o ni pokoušet až po smrti anebo se odehraje jen v našich představách, ve snu či jiné fantasmagorii - i proto se úvodem připomíná Kafkův Proces. A když už na chudinku spravedlnost dojde, je vlastně neskonale směšná.

Steigerwald ale takové zjištění nepředkládá jako melodramatické kvílení, to z něj bohužel místy dělá Rajmontova režie. Ta vůbec nepochopila, že tenhle dramatický typ se musí hrát jako brechtovský kabaret - se stálým nadhledem, svižně, ostře s důrazem na pointu situací, které jsou relativně krátké a přímo si říkají o významovou zkratku. Se sarkasmem, až cynismem, do nějž pak klidně může vstupovat hlavní hrdinka jako výlučná figura a částečné předvést svůj osud v psychologickém vývoji.

Ovšem když režie jako psychodrama pojme vše, nastává potíž. Pak i vysloveně kabaretní scéna v kriminálu, kdy se vězeňkyně vyhastrošené promenují po přehlídkovém molu a zpívají, vyjde tak trochu jako parodie sebe sama. Totéž platí i o používání stroboskopu, ilustrativním přenášení obrazů státníků od Gottwalda po Klause i o postavě Ňákýho Vojty, poslance (Filip Rajmont), který je se svou „dekou“ zbytečně polopatickou karikaturou komunisty Dolejše. Také výjevy v Austrálii s nápadníkem Kristy Klokanem neznámo proč působí jak z reklamy na dovolenou u protinožců. A přitom výtvarné řešení Martina Černého, které tvoří pohyblivé hnědé desky připomínající někdejší sololitovou uniformitu veřejných interiérů, nabízí určitě víc, než s ním režie dokáže, přičemž na vině je i problematická haluzna Nové scény.

Karel Steigerwald: Má vzdálená vlast

Režie: Ivan Rajmont

Národní divadlo, premiéra 17. 2.

Hra však rozhodně není plakátově antikomunistická, takové hry autor nepíše, naopak spíš si s tezovitostí a modelovostí rafinovaně pohrává, v pozadí všech situací je přítomen stálý škleb. Příběh krásné a kultivované Dagmar Šimkové, kterou jako mladičkou dívku komunisté za nic zavřeli do kriminálu a zničili jí nejkrásnější léta života, je ale mnohem víc příběhem dneška, politického i společenského marasmu. Autor nechá již mrtvou hrdinku vracet se do své vlasti z exilu v Austrálii a zde usilovat o rehabilitaci, Krista, jak se postava ve hře příznačně jmenuje, létá přes oceán sem a tam a marně - o nápravě křivd rozhodují bývalí grázlové, kteří se mezitím dobře zabydleli v novém režimu a mají plná ústa demokracie.

Má vzdálená vlast doplatila na neujasněnou a povýtce i starou režii. A nic nepomáhá, že Ivan Rajmont kdysi dokázal Steigerwaldovy hry jako obraz úpadku tak přesvědčivě inscenovat. Tady mu prokázal službu spíš medvědí.

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

SOUTĚŽ: Vyhrajte rodinné vstupné do zábavního parku BRuNO family park
SOUTĚŽ: Vyhrajte rodinné vstupné do zábavního parku BRuNO family park

Za sychravého počasí se toho s dětmi dá dělat stále méně a méně… Co takhle vyrazit do Brna do BRuNA? Vyhrajte s námi rodinné vstupné a užijte si...