Když v dubnu 1922 zemřel v Praze chorvatský malíř Vlaho Bukovac, zůstaly po něm v dejvickém ateliéru nejenom příspěvky k dějinám evropské akademické malby (jakkoli občas s prvky obrazoboreckého impresionismu a symbolismu) – zůstala tam taky jistá dřevěná panna. Prý hodně stará. Taková divoženka, rozcuchané vlasy, skoro dredy, trochu nepřítomný pohled, hrubý šat, na mnoha místech upatlaný. Spala tam pak po mistrově smrti dlouhé dekády, přes všechny vývojové proměny samostatného, respektive průběžně zotročovaného Československa.
Dřevěný spánek
Letos ji ale vytáhl na světlo a vzal na procházku mezi živé Tomáš Císařovský. Ten si totiž někdejší Bukovacův ateliér kdysi pronajal. A když z něj šel po čase zase o dům dál, přibral tu dřevěnou holku s sebou. Zřejmě z lítosti, ze stesku. Anebo z nezbytí, z lásky. Každopádně se mu to vyplatilo!
Výstava v Galerii Václava Špály se celá kolem té Bukovacovy panny točí. Ona je tu průvodkyní. Proplouvá plátny. Rozvaluje se na taburetu (nebo co to je) v jedné z místností. Nenápadně diriguje.
TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ: BUKOVACOVA PANNA Kurátor: Martin Dostál Galerie Václava Špály Praha Do 29. ledna 2023. |
Je to vlastně femme fatale, jakkoli dřevěná. Je notně přízračná, má silné charisma; trochu romantická duše (třeba podle Karla Hynka Máchy), trochu spiritistické médium (nejspíš podle Josefa Váchala). Zřejmě se stala Císařovskému, který oslavil letos šedesátku, načas múzou, inspirací, průvodkyní. Dala totiž jeho olejům plus akvarelům dost jedinečný výraz, silnou atmosféru. Jako by ty dlouhé roky svého dřevěného spánku kumulovala magickou energii právě pro tuhle příležitost. A taky té výstavě dala jméno: Bukovacova panna.
Císařovský, absolvent pražské Akademie výtvarných umění (kde mimochodem učil od roku 1903 i Bukovac), je figuralista. Ovšem zachází s figurou po svém, asi jako Marc Chagall: když ji chce modrou nebo zelenou, je modrá nebo zelená, když chce, aby létala svobodně nad mraky, létá nad mraky. Žádný problém.
Prostě autorská licence. Císařovský je taky trochu monochromatik. Má rád velké plochy v jedné barvě. Má rád, když barvy září, vyzařují svou vnitřní energii. Na aktuální výstavě jsou ty figury (plus pár přidružených propriet symbolických významů) vsazeny vlastně do ničeho; ani interiér, ani krajina – prostě základní plocha. Herní pole, kde jde jenom o ty hráče. Kde je na ně dobře vidět. Kde je dobře slyšet příběhy, které vyprávějí. Je to nakonec dost literární výstava. A co Bukovacova panna plus její vybraní nápadníci vyprávějí?
Nezval je nahý!
Situace. Symbolicky zvýznamněné, plné potenciálních dějů. Navenek možná vykloubené z logiky, potrhlé, surreální. Pro Císařovského ale každopádně klíčové, určující. Skládající jeho niterný vesmír, hlubinu bezpečnosti. Například: Věra Chytilová ve slušivých plavkách kameruje pannu rozvalenou na zádech; obě se přitom houpají na lustru připomínajícím obří ňadro.
Nebo jinde: panna, tentokrát s tváří vykrouženou jak od Tamary de Lempicky, chová na klíně Hurvínka (a ten nezbeda ze Skupovy dílny má u huby obrovskou komiksovou bublinu, jako by nám to chtěl všecko povědět). Anebo do třetice: nahatý básník Vítězslav Nezval v objetí s pannou, která celá jako by kvetla plísní a hnilobou. Takže soukromá galerie, možná rovnou panteon. Někdy úzkost, jindy zábava. Prostě taková normální kulturně-společenská, občas i trochu politická základna.
A ještě tady funguje něco: nejrůznější vztahová napětí. V různých bodech, z různých úhlů. To základní samozřejmě mezi malířem a pannou, mezi Císařovským a Bukovacem. Dál pak mezi reálným neživotem té dřevěné manekýny a jejím fikčním životem, rozfázovaným do řady obrazů. A taky mezi technikami, s nimiž Císařovský pracuje: na jedné straně důrazný, silový olej, který k sobě diváka táhne jako magnet – a na straně druhé subtilní, snový, unikající akvarel.
A dál: plošné zobrazení vyvažuje jasná významová objemovost, hloubka jednotlivých scén, prostě příběhovost, přirozený vypravěčský tah těch obrazů. A všechny tyhle napnelismy fungují skvěle ve prospěch věci, zapadají do sebe, skládají pevný celek. Na jednu výstavu spíš menšího formátu je toho až dost. A možná ještě víc.
